Ve stínu vlka

42. (AKTUALIZOVÁNO)

Na tváři se mi objevil smutný úsměv. Zdravou rukou jsem si otřela obličej od slz. Potom jsem se vydala k Tině. Každým krokem jako bych přetrhávala pouto, které mě pojilo k tomuto místu, k těmto lidem. Svým způsobem jsem svým rozhodnutím ztratila domov. Spolu s ním i rodinu. Opět. Na druhou stranu se chystám objevit mou pravou rodinu. Nebo se aspoň chystám zjistit, jestli jsou opravdu po smrti. Povzdechla jsem si. Svůj život jsem si nejvíc zničila svými rozhodnutími. Teď ho chci začít znovu. Se starými vzpomínkami, ale s novým já.

Tina se se smutným výrazem v očích odlepila od vrtulníku. Pomalu mi vyšla naproti. Kromě smutku jsem z jejích očí vyčetla pochopení. Bude za mnou stát, ať budu kdekoli. Dojalo mě to. Po tom všem, čím jsme si prošly, bylo hezké vědět, že za vámi někdo stojí. Že se přeci jen najde člověk, kterému můžete věřit.

Objala jsem ji. Obličej jsem jí zabořila do krátkých vlasů. Vdechovala jsem její jemnou květinovou vůni. I když chci zpřetrhat všechna pouta, která mě poutají ke starému životu, tohle ušetřím. Nedokázala bych ho zničit. Nikdy.

Odtáhla jsem se. Usmála jsem se na ni a zamířila k vrtulníku. Ona mne následovala. Ztracená v sama sobě jsem přestala vnímat okolí. Zabývala jsem se pouze mými pocity. S trhnutím jsem otevřela dveře vrtulníku a nastoupila. Tina udělala totéž, jen na straně pilota. Obě jsme si zapnuly pásy a zavřely dveře. Tina mi podala pilotní sluchátka. Když jsme je měly obě nasazené, křikla:

„Pozor, vzlétáme!"

Sledovala jsem, jak se vrtulník odlepuje od země. Kabina se mírně zhoupla a naklonila na stranu. Pomalu jsme nabírali výšku. Naposledy jsem se podívala na střechu, kterou jsme opustili. Ucítila jsem píchnutí u srdce. Oči se mi zalily slzami, když jsem na ní spatřila Seba. Dala jsem mu vše - důvěru, lásku. A on mě i přes to zlomil. Sice za to mohlo z části pouto, které nás k sobě váže, ale... Popotáhla jsem. Opřela jsem si hlavu o sedadlo. Zavřela jsem oči a promítala si všechny ty chvíle, co jsme spolu prožily. Bolelo to. Bolelo to, protože jsem věděla, že nic takového znovu neprožiju. Ale doufala jsem, že až mi bude nejhůř, najdou si vzpomínky na něj cestu do mého srdce. Věřím, že mi ukáží, že v životě je vždy pro co žít.

„Char? V pořádku?" zeptala se Tina.

„Já už nikdy v pořádku nebudu. Ne po tom, co jsem ho ztratila...Co vlastně znamená láska?" zeptala jsem se.

„Láska? Láska znamená bojovat za to, co by tvé srdce roztříštilo na milion kusů, kdybys to ztratila," odpověděla tiše.

„Já...někdy si přeju zapomenout. Přijde mi to lepší, než pořád vzpomínat a trápit se."

„Úplně zapomenout nelze, ale jednou se ti povede vytěsnit bolestivé vzpomínky z paměti," odmlčela se. „Víš, že nemusíš odcházet. Proč si to tedy děláš ještě těžší?"

„Nevím...Možná doufám, že mi bolest pomůže zapomenout. Zapomenout na chvíle s ním. Doufám, že slzy zahojí mé zlomené srdce. Zároveň ale vím, že zapomenout se mi nepodaří. Odejít ale musím. Chci se zbavit pouta mezi námi. Podívej, co udělalo. Oba nás zlomilo. Až se ho zbavím, pak možná...pak se možná vrátím a najdu ho. A budeme šťastní, jak jen nám to vzpomínky a staré rány dovolí. Ale na druhou stranu si říkám, že štěstí je jen sen, iluze. Kdežto bolest je skutečná." Odmlčela jsem se. O očích mě pálily slzy, v krku se mi utvořil knedlík.

„Já...chci se zeptat. Myslela jsi vážně to, co jsi mu řekla? Myslím to s tou smrtí," pohlédla na mě. Zaraženě jsem se jí dívala do očí. To, jak se vyjadřovala, mi k jejímu věku vůbec nesedělo. Stejně tak mi k ní neseděly oči, které jakoby v sobě ukrývaly prastarou bolest a pochopení.

„Kdybych ho zabila, část mě by to neunesla. Navíc...chci zabít to, co ho zabíjí zevnitř. Právě proto musím pryč. Musím zjistit, jestli se to pouto dá nějak zlomit. Protože kdyby ne," těžce jsem polkla a zavrtěla hlavou. „Kdyby to nešlo, tak nevím, co bych dělala. Sice vím o jednom způsobu, který by mohl fungovat, ale...Problém je v tom, že jde provést pouze jednou."

Když jsem mluvila, odvrátila jsem od ní pohled. Neměla jsem sílu jí říct do očí, že by jeden z nás musel zemřít, aby se pouto zlomilo. Měla jsem strach, že to bude nakonec jediné řešení, které mi zbude.

„Nezapomeň, že tu pro tebe vždycky budu. Budu se ti snažit pomáhat aspoň odsud. A o Sebastiana se neboj, bude v bezpečí. Postarám se o to. Postarám se i o Cassandru," pronesla odhodlaně. Když jsem si vzpomněla na Cassandru, otřásla jsem se. Další osoba, která se mě pokusila zlomit. Nakonec se jí to povedlo po tom, co využila Bastiana. Doufala jsem, že se o ni Tina postará. Jinak to zbude na mě a to určitě hezké nebude.

„Děkuju," pronesla jsem vděčně, „tolik ti toho dlužím. Nabídla bych ti, abys šla se mnou, ale..."

„Nedlužíš. Věř mi. Moc dobře víš, že bych šla ráda. Ale nemůžu tu nechat Sebastiana a zbytek smečky. To by vůči nim nebylo fair," slabě se usmála. „Myslím, že mě chápeš. Jinak co hodláš dělat, až dorazíš do Španělska?"

„Nejprve se chci vrátit domů. Třeba se mi podaří najít nějaké stopy, které mě zavedou za někým z rodiny. Třeba to někdo přežil. Pokud se mi podaří někoho najít, to pouto přetrhnu."

„Nejsem si úplně jistá, jestli se tomu dá říkat plán," zasmála se, „ale věřím, že ho do té doby vymyslíš. A teď si zkus aspoň na chvíli odpočinout, bude to dlouhý let."

Přikývla jsem. Poraněnou ruku jsem si položila do klína. Za nějakou dobu se zahojí. Nohy jsem si složila pod sebe a hlavu jsem otočila směrem k oknu. Ještě chvíli jsem pozorovala okolní krajinu, kterou jsem si snažila zapamatovat pro případ, že bych se sem už nevrátila. Po chvíli se mi začínaly klížit oči. Ani jsem se únavě nesnažila vzdorovat. S radostí jsem přijala její otevřenou náruč, která mi slibovala bezesný spánek.

KONEC

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Tak, konečně poslední dílek skládačky. Se zveřejněním jsem opravdu velmi dlouho otálela, protože se mi nechtělo tenhle příběh opouštět. Ale nemůžu to oddalovat do nekonečna. Ještě bych chtěla vydat jednu část - snad do konce prázdnin - kde bych tak nějak shrnula, co bude dál a samozřejmě tam bude nějaké to poděkování. :D Takže se zatím loučím - Vaše Adelclarin