Ve stínu vlka

6. (AKTUALIZOVÁNO)

Vyčkávala jsem. Skrze závoj vlasů jsem pozorovala každý jeho pohyb. Pobavila mě jeho lhostejnost, kterou vůči mně choval. Udělal chybu, za kterou draze zaplatí.

Pomalu jsem se plazila blíž k němu. Hrubě opracovaná podlaha mi odírala kůži. Já se ale tu bolest rozhodla ignorovat. Když jsem byl těsně u něj, počkala jsem, až se otočí ke stolku s nástroji. Jakmile to udělal, vyskočila jsem. S výkřikem jsem se na něj vrhla.

Vzduch proťalo praskání kostí. V tu ránu mi tělem projela ochromující bolest. Bolest, která pocházela od kostí, které se lámaly a znovu srůstaly. Po celém těle mi začala růst hustá černá srst. Hebká jako samet, temná jako noční obloha, když je měsíc v novu.

Šílený muž v bílém plášti se mi vyhnul. Uskočil stranou. Ze stolku popadl hrozivě vyhlížející nástroj, který držel v natažených rukou před sebou.

V zádech jsem se pohnula jako luk. V uších i vibroval zmučený výkřik, který mi unikl ze rtů. Uvnitř mě se vzedmula vlna síly. A pak má vlčí část ovládla celé mé tělo.

Rozhlédla jsem se kolem a zavětřila. Když se mi do nosu dostal silný pach krve, zavrčela jsem. Ale byly zde cítit i chemikálie, které nepříjemně voněly.

Zaslechla jsem nepříjemný zvuk – smích. Trhla jsem hlavou doprava. Stál tam vysoký člověk, který měl v očích vepsáno šílenství. Nasála jsem vzduch a bolestně zakňučela. Smrděl smrtí.

„Ale, ale! Copak ti nevoním?" zachechtal se.

Přitiskla jsem uši k hlavě a výhružně zavrčela. Trochu jsem se přikrčila, připravila se ke skoku.

„To bych ti neradil, vlčice. Špatně bys dopadla!"

Už se neusmíval, místo toho se mu na tváři objevil škaredý škleb. Z jeho obličeje jsem sjela pohledem k předmětu, který držel v natažených rukou. Připomínal mi velké kovové kleště.

Očima jsem vyhledala dveře a plánovala únikovou cestu.

„Na to ani nemysli!" zařval a rozmáchl se.

Jelikož pro mě bylo vlčí tělo něco naprosto nového, trefil mě. Ozvalo se odporné křupnutí, když se mu podařilo zasáhnout mou čelist. Zavrčela jsem. V tlamě jsem ucítila kovovou chuť krve.

Pozoroval mě. V ruce měl připravenou tu ďábelskou věc. Čelistí mi projížděla ostrá bolest, ale pud sebezáchovy byl silnější. Moje pohyby i reakce byly zpomalené, ale pomalu jsem se začínala hojit. Na nic jsem nečekala a zaútočila.

I přes zlomenou čelist byl stisk dost silný. Nečekal to. Moje zuby se mu zabořily do předloktí. Zařval. Pokusil se mě zasáhnout, ale tentokrát jsem se vyhnula a prudce vyrazila ke druhým dveřím v místnosti.

Pokusila jsem se utrhnout zámek, který na nich byl, avšak marně. Otočila jsem se čelem do místnosti a čekala. Doktor se ke mně pomalu blížil. Kovovou věc držel jako basebalovou pálku. Najednou vyskočil a rozmáchl se. V poslední vteřině se mi povedlo uskočit. Kleště s rámusem dopadly na zámek, který se rozpadl. Nadešla moje chvíle. Vyhnula jsem se další ráně a vrazila do dveří. Proletěla jsem jimi jako kulový blesk. Končetiny se mi začínaly třást vyčerpáním, ale touha po svobodě byl větší.

Běžela jsem úzkou podzemní hudbou, která se následně větvila do dalších menších a temnějších chodbiček. Snažila jsem se určit, kam mám běžet. Rozhodla jsem se zahnout doprava.

Vládu nad mou myslí opět převzala lidská část. V tu chvíli jsem se zhroutila na zem v křečích. Křičela jsem bolestí. Srdce mi bilo jako splašené. Dech jsem měla mělký.