Ve stínu vlka

22. (AKTUALIZOVÁNO)

V hlavě se mi vyrojila spousta otázek: Koho mají zabít? Proč tu jsou? Než jsem se ale nad nimi stihla zapřemýšlet, ucítila jsem bolest v ruce.

Samuel mi paži drtil ocelovým stiskem. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale síly mě pomalu opouštěly. Překulila jsem se na bok. Trochu jsem se nadzvedla a rozkašlala se. Na podlahu dopadaly cákance krve.

Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo. Byla jsem zesláblá, a to hodně. Břicho mě od kopanců bolelo. Ruku, za kterou mě Samuel držel, jsem pomalu přestávala cítit. Dál jsem se na zemi svíjela v křeči a kašlala krev. A oni se na mě jen dívali. Nakonec je to přestalo bavit.

„Vem tu mrchu a běžte k vrtulníku. Já tam za chvíli přijdu," štěkl James a rozběhl se za vojákem.

Sam mě prudce vytáhl na nohy. Nevím, jestli si nevšiml, jak do mě jeho šéf mlátil, anebo byl úplně blbý, ale asi moc nepřemýšlel, když mě na ně vytáhl. Ty se pode mnou roztřásly a následně podlomily. Znovu jsem tvrdě dopadla na podlahu. Nevzdal se. Znovu mě vytáhl na roztřesené nohy. Rukou jsem se přidržela zdi, abych znovu nespadla. A takto jsme vyrazili.

Vedl mě dlouhou chodbou plnou dveří. Jedny otevřel a rychlým krokem scházel schodiště, jehož konec mizel ve tmě. Musela jsem přidat, protože on nejspíš nehodlal zpomalit. To jsem ale neměla dělat. Ruka mi sklouzla po vlhké zdi a já zakopla. Vyjekla jsem. Kutálela jsem se až na konec schodiště. Rukama jsem si snažila aspoň trochu chránit hlavu. Když jsem dopadla na tvrdou podlahu, pořádně jsem si narazila ruku.

„Sakra!" zaklela jsem.

„Měla by ses naučit chodit ze schodů," uchechtl se, „možná bys pak předešla podobným naraženinám. A teď se koukej zvednout!"

Nevraždivě jsem se na něj podívala. Pevně jsem se chytla sloupku zábradlí a vyškrábala se na roztřesené nohy. Zavřela jsem oči a počkala, až se mi přestane motat hlava.

Samuel mě znovu pevně chytil a otevřel dveře. Ovanul mě ledový vzduch. Otřásla jsem se.

Vešla jsem za ním do obrovské místnosti. S ústy dokořán jsem se rozhlédla. Po obvodu byla na hromadách naházena spousta beden. Napravo byla celá stěna pokrytá palnými zbraněmi. Všimla jsem si i poliček, na kterých byly nejspíš krabičky s náboji.

Samuel mě táhl k menšímu vrtulníku, který stál uprostřed místnosti. Otevřel ho a vyzvedl mě dovnitř. Sám pak vylezl za mnou.

„Otoč se!" řekl netrpělivě.

Poslušně jsem se otočila, protože klást odpor nemělo cenu. Cítila jsem, jak mi svazuje ruce. Hrubý provaz mě dřel na kůži.

„Fajn, teď si sedni!"

Nebavilo mě někoho poslouchat. Taková jsem nebyla, měla jsem vlastní hlavu. Jenže teď to jinak nešlo.

Zhroutila jsem se na sedadlo. Moje tělo to s radostí uvítalo. Zapnul mi pás a do pusy mi dal kus látky.

Sledovala jsem Sama, jak mi svazuje nohy a poté i mě celou přivazuje k sedačce. Pozorování bylo jedno z mála věcí, co jsem mohla dělat.

Když jsem pro něj nepředstavovala žádné nebezpečí, vyšel z vrtulníku. Sledovala jsem ho, jak si bere samopal a náboje. Pak něco řekl do vysílačky. Bylo to ale až moc potichu, takže jsem z toho nic neslyšela.

Pozorovala jsem ho, jak běží zpět k vrtulníku. Dveře za sebou s prásknutím zavřel.

„Tak," pronesl s úsměvem, „ještě jedno malé opatření."

Dívala jsem se, jak z bundy vytahuje injekční stříkačky. Byla naplněna stříbřitou tekutinou.

Poznala jsem, že se dobře baví tím, jak mi pomalu dochází, co je v té stříkačce. Začala jsem sebou cukat, ale přivázal mě moc pevně.

Chytil mě za paži. S děsem v očích jsem sledovala, jak mi do ohbí paže zasouvá hrot stříkačky. Zavřeštěla jsem. Nechtěla jsem, aby se mě ta věc byť jen dotkla.

Když mi začal stříbro vstřikovat do žíly, měla jsem pocit, jako by mi ruku strčil do ohně. Z očí my vytékaly proudy slz. Křičela jsem bolestí. Zvuk, který vyjadřoval obrovské utrpení, byl ale tlumen látkou v mých ústech. Cítila jsem, jak se oheň v mých žilách rozšiřuje. Přála jsem si umřít.

Skrze slzy jsem viděla jeho tvář. Jeho krutý úsměv mě děsil. Jeho oči – oči, které mi byly tak povědomé – mě lačně pozorovaly. Děsila jsem se jeho pohledu. Žaludek se mi zvedal při pomyšlení, jakou radost v nich vidím, když mě pozoruje, jak trpím.

„Bezpečnostní opatření," pronesl lehce konverzačním tónem.

Poté se zvedl a sedl si na místo pilota. Slyšela jsem křik, střelbu, zvuk otáčejících se vrtulí. Pak se ale všechny zvuky slily dohromady. Oči jsem držela pevně zavřené. Ale i tak mi z nich tekly potoky slz. Stříbro se z paže šířilo do zbytku těla. Pálilo jako oheň, ničilo jako kyselina.

V duchu jsem křičela o pomoc. Ale nikdo mě neslyšel. Nikdo mi nemohl pomoct. Prožívala jsem nekonečná muka a prosila o slitování. Ale odpovědi se mi nedostávalo. S radostí jsem přivítala temnou náruč bezvědomí.

***

Znovu jsem viděla toho chlapce. Tentokrát byl ale o několik let starší. Díval se na dívku s tmavými vlasy, které se na slunci leskly. Její pleť skoro splývala se sněhem, ve kterém ležela. Dívala se na něj třpytícíma se očima. Jemu se na tváři rozlil radostný úsměv, když ho chytila za ruku.

Vytáhl ji do sedu. Zrovna se jí chystal něco říct, když oba s trhnutím otočily hlavy ke sloupci černého dýmu...

***

Vrtulníkem otřásl tupý náraz. Nahnul se na stranu. Já se pomalu zorientovala. Vrtulníkem otřásla další rána. Vyděšeně jsem se rozhlížela. Viděla jsem plameny a hustý černý kouř. Při pohledu na oheň mi vzplálo celé tělo. Stříbro se mi prožíralo tkání. Oči mi znovu začaly slzet.

Přes závoj slz a bolesti jsem spatřila Samuela. Hnal se ke mně s kudlou v ruce. Nejdřív jsem se vyděsila. Pak jsem ale došla k názoru, že lepší bude rychlá smrt.

Místo toho, aby mě probodl, ale přeřezal provaz, který mě poutal k sedačce.

„Dělej!" zařval mi do obličeje strhaného bolestí.

Když jsem se nepohnula, škubl se mnou. Vytáhl mě do stoje. Pak mě přivlekl k otevřeným dveřím. Poryvy větru mi vháněly prameny vlasů do tváře. Věděla jsem, co udělá. Všimla jsem si černé plochy pode mnou. Hladina jezera byla plochá jako zrcadlo.

S trhnutím přeřízl pouta na mých rukou. Položil si dlaň mezi mé lopatky.

„Snaž se to přežít," zašeptal mi do ucha.

Políbil mě do vlasů a pakdo mě silně strčil.