Ve stínu vlka

26. (AKTUALIZOVÁNO)

Jakmile jsem vyšla ven, pustil se do mě ledový vichr. Cuchal mi srst a vířil mi kolem uši, takže jsem byla prakticky úplně hluchá. Postupovala jsem podél skály – tentokrát ve vlčí podobě. Mokrá štreka se stáčela doprava, pryč od strmého srázu.

Vlekla jsem se ke stromům, které by mi mohly poskytnout aspoň částečnou ochranu před deštěm. Navíc bych se mohla pokusit něco ulovit. Vzápětí jsem ale tuto myšlenku zahnala. Jsi hladová, vysílená a navíc fyzicky i psychicky vyčerpaná. Myslíš si, že na nohou, na kterých se skoro neudržíš, něco chytíš? To byla pravda. Na mých třesoucích se nohou opravdu nic nechytím.

Když jsem překročila pomyslnou hranici lesa, zavládlo kolem mě ticho. Kapky sice stále dopadaly na listy, ale jejich zvuk byl tlumený. Dokonce jsem neslyšela ani drobnou zvěř, prodírající se mokrým porostem. Měla jsem z toho zvláštní pocit.

Čím víc jsem se nořila do hlubin lesa, bylo kolem mě stále větší ticho. Skoro jsem neslyšela zvuky deště. Stromy, které stály blízko u sebe, propouštěly jen málo světla, proto jsem viděla jen siluety. I vzduch tu byl jiný. Byl cítit vodou, ale zaznamenala jsem i nasládlý pach, který spolu s vodou tvořil exotickou vůni.

Nevnímala jsem čas, který plynul. Nevnímala jsem své okolí. Nevnímala jsem bolest ani únavu. Má mysl byla zaneprázdněná návalem vzpomínek. Střípky událostí se rychle měnily, skoro stejně rychle, jako moje proměnlivá nálada. Viděla jsem v nich známé obličeje. Hlavně ten Sebastianův. Když jsem zavřela víčka, stále jsem ho viděla. Jako bych ho na nich měla vypáleného.

Když nad tím tak přemýšlím, měli jsme mezi sebou zvláštní vztah. Nebo spíš pouto. Ano, to vystihuje to mezi námi. Vlastně jsme se ani moc nebavili o naší minulosti. Žili jsme přítomností. Byl pro mě přítelem, pomáhal mi zapomenout na rodinu. Díky němu jsem prožila nejšťastnější chvíle svého krátkého života. A teď jsem tady – v temném lese a sama. Jen se svými vzpomínkami na něj. Popravdě, můj život mi připomíná sen. Noční můru bych ho nenazvala, jelikož jsem zažila i krásné chvíle. Procházka růžovou zahradou to ale také není. Občas se bojím, že se probudím a vše bude jiné. Nebude žádný Sebastian, Roberto nebo Tina. Nebude nic. Občas se sama sebe ptám, jestli si to jen nepředstavuji, jestli to není jen touha po dobrodružství, po nějaké akci. Když ale vidím, jak někdo ubližuje mým milovaným, na tuhle otázku znám odpověď. Tohle je realita a já nemám tu moc vše změnit. Kdyby to byla má představa, šlo by to.

Jako v transu, ponořená v myšlenkách jsem plula lesem, nevnímaje okolí. Až když jsem klopýtala o spadlý strom, vrátila jsem se zpět do reality. Stála jsem na malinké mýtině, kterou pokrývala svěží tráva, třpytící se stovkami dešťových kapek. Byl to nádherný pohled. Na jejím konci stála chátrající chaloupka. Skoro bych věřila, že jsem v pohádce. Jenže jak se později ukázalo, nebyla jsem.

Proměnila jsem se zpět na malou, vyhládlou dívku. Pomalu jsem šla přes třpytivou pokrývku, pokrývající zem. Prsty na nohou jsem pročesávala stébla trávy. Připadala jsem si jako víla. Kéž bych uměla kouzlit! To bych mnohé změnila.

Mohla bych mnohé změnit...Proč chci pořád něco měnit. Spoustu věcí ve svém životě nezměním. Čas nevrátím zpět, nepřivedu mrtvé zpět. Tak proč ho chci tak změnit? Pravda je taková, že se bojím. Bojím se toho, co mě čeká. Ale taky pravdou je, že bych měla být za svůj život vděčná. Vždyť někteří se nedožijí ani deseti let.

Stála jsem před chaloupkou. Vdechovala jsem vůni trouchnivějícího dřeva a oné nasládlé vůně. U úst se mi tvořily drobné obláčky sražené páry. Očima jsem těkala po okolí. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje.

S nádechem jsem vkročila na první schod. Dlouhé prsty jsem obtočila kolem chatrného zábradlí. Pokaždé, když jsem se pohnula, podlaha pode mnou zasténala. Stoupla jsem po dřevěných schodech stále výš. Když jsem se dostala až na malou verandu, zarazila jsem se. Vzduch byl kolem mě hustý, špatně se mi dýchalo. Když jsem strnula a naslouchala, zdálo se mi, že slyším dům dýchat. Jako by měl duši.

Když jsem vstoupila na verandu, projela mnou vlna energie. Na malou chvíli mi otevřela okno do minulosti. Spatřila jsem krásnou, majestátně vyhlížející chalupu. Z lesa se ozýval smích. Cítila jsem i vůni bábovky, kterou do okolí roznášel jemný vánek. Tenhle úžasný okamžik ale vzápětí pominul. Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Stála jsem opět na opuštěné verandě. Úplně sama.

Když jsem se blížila ke dveřím, cítila jsem pod chodidly trouchnivějící mokré dřevo. Přidržovala jsem se chatrného zábradlí, které mi do rukou zabodávalo třísky. Ale oporu jsem potřebovala. Hlavně v té chvíli, kdy jsem vešla do domu.

Po překročení prachu na mědýchl prach spolu s hnilobou a starými vzpomínkami. Ty ale nepatřily mně. Jednaz nich, ta nejsilnější, narazila do mé mysli plnou silou. Nohy se mi podlomily,když jsem spatřila výjev starý třináct let.    

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nová kapitola je je na světe :D Sice s dvoudenním zpožděním, za což se omlouvám. Strašně moc děkuju pravidelným čtenářům! Jste úžasní ❤

Můj dík taky patří emuska01, která mě nesmírně podporovala a nakopávala k psaní :D

Tuhle část věnuji @IzaBilla - Moc děkuju, jsem ráda, že se Ti tenhle příběh líbí. :)