Ve stínu vlka

5. (AKTUALIZOVÁNO)

Probudila jsem se v naprosté tmě. Nikde nebylo žádné světlo. Byla jsem úplně dezorientovaná. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo. Všechny moje vzpomínky byly zmatené, rozostřené.

Chvíli jsem počkala, až se moje oči přizpůsobí tmě. Po pár minutách už jsem zkoumala místo, na kterém jsem se nacházela. Stěny byly z hrubě opracovaného kamene, stejně jako podlaha, která mě studila. Na protější stěně jsem si všimla železných dveří. To bylo vše, co se zde nacházelo.

Pokusila jsem se posadit. Při hlasitém zachřestění jsem sebou škubla a otočila se do leva. Zjistila jsem, že jsem připoutaná k železným okovům, které vyčnívaly ze zdi. Nechápala jsem, co to ksakru má být. Trhla jsem rukama ve snaze vytrhnout okovy ze zdi. S nimi to ale ani nehnulo. Zato mě projela oběma zápěstími ostrá bolest. Sykla jsem.

Vyčerpaně jsem opřela hlavu o stěnu. Uvelebila jsem se tak, aby mě pohmožděná žebra tolik nebolela. Nohy jsem si přitáhla k hrudi. Zavřela jsem oči a nechala si slzy volně stékat po tvářích. Přála jsem si být zpátky ve své noclehárně, která bohužel lehla popelem.

***

Probudil mě nějaký hluk ve vedlejší místnosti. Otevřela jsem oči a zaposlouchala se. Uslyšela jsem slabé škrábán. BUM! Ruce mi vylétly k uším, aby je ochránily před zvukem kovu dopadajícího na kov.

Oslepilo mě náhlé světlo. Musela jsem přimhouřit oči, které mi začaly slzet. Po chvíli se mi podařilo rozeznat postavu ve dveřích – byl to muž. Jeho bílý plášť kontrastoval s okolními stěnami. Jako oheň a led. Světlo a tma.

Přitiskla jsem se co nejvíce ke stěně. Soudě podle jeho výrazu ho moje reakce potěšila. Jeho sněhově bílé zuby se zaleskly ve žlutém světle baterky.

Pomalu se ke mně přibližoval. Jako šelma ke kořisti. Dech se mi zrychlil. Cítila jsem, jak mi čůrky potu stékají po zádech. Zachytila jsem stříbrný záblesk. Můj vyděšený výkřik naplnil místnost. Zavřela jsem oči. Teď mě zabije.

Jeho hlasitý smích mě je ale přinutil otevřít. Ten muž držel stříbrný klíček. Nejspíš od pout. Sehnul se a surově mě chytil za zápěstí.

„Neboj se, princezničko, já ti neublížím!" zašeptal. To sotva!

„Tak co tady sakra dělám?"

„Tobě se tu snad nelíbí? Takový hezký pokojíček to je!"

Ozvalo se slabounké cvaknutí, když pouta odskočila od sebe. Můj věznitel mě surově popadl za paži. Vytáhl mě na zdřevěnělé nohy a táhl mě do další místnosti.

Byla menší, ale zato prozářená tlumeným světlem plynové lampy. Zdi byly holé, tvořené jen hrubě otesanou skálou. Podél nich se nacházely plechové zásuvky různých tvarů a velikostí. Naproti mně byly další kovové dveře, které byly opatřené velkým visacím zámkem. Tomu všemu dominoval velký kovový stůl, vedle kterého byl stolek s nástroji na pitvu. Zaječela jsem. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Zoufale jsem se snažila vyprostit z jeho sevření. Nehty jsem drásala kůži na jeho rukou. Bylo mi to ale málo platné, ani to s ním nehnulo. Jeho stisk zesílil. S trhnutím mě k sobě otočil. Napřáhl ruku. Přikrčila jsem se. Na tvář mi dopadla jeho ruka. Sykla jsem. Volná ruka mi instinktivně vystřelila ke štípajícímu místu. Začala jsem si ho mnout.

„Přestaň sebou škubat!" zavrčel.

Zlostně jsem k němu pozvedla zrak a vycenila zuby.

Znechuceně se na mě podíval a pustil mě. Na slabých nohách se mi nepodařilo udržet rovnováhu a já klesla na zem. Přitáhla jsem si kolena k hrudi. Moje tělo se otřásalo vzlyky. Bála jsem se toho, co bude následovat. Nade mnou se ozývalo cinkání, jak neznámý posouval s lesklými nástroji.

Zrovna jsem si utírala slzy, když promluvil.

„Měla jsi sestru, že ano?" uchechtl se.

Strnula jsem. Jak to může vědět?!

„Tak odpověz!" křikl a kopl do mě.

Slabě jsem vykřikla. Žebry mi projela ochromující bolest. Ale i přes to jsem stiskla zuby a odmítala odpovědět.

„Dobrá, jak myslíš," pronesl naštvaně a dal se do vyprávění.

„Poznal jsem ji. Sice byla malá, ale drzá byla dost. Snad víc, než teď ty. Dostala se k nám s pár dalšími dětmi, které měli, dejme tomu, zvláštní genetické předpoklady. Jednoduše řečeno to byli pokusní králíci. Tvé matce se jí ale podařilo zachránit. Dlouho ale nepřežila. Předpokládám, že si na ni moc nevzpomínáš, že?" zeptal se.

Nevědomky jsem zapátrala v paměti. Hledala jsem v různých zákoutích mysli úlomky vzpomínek na ni. Všechny ale byly potažené šedivým závojem. Její rysy byly mlhavé. Nepamatovala jsem si ji. Ta skutečnost mě zasáhla. Přesto jsem zavrtěla hlavou.

„Nelži! Postarala se o to tvá matka. Chtěla, abys zapomněla. Chtěla, abys žila dál bez té bolesti, která užírala ji po smrti jedné z dcer..."

Mluvil dál, ale já ho přestala vnímat. Všechno se zpomalilo. Vnímala jsem hlasitý tlukot mého krvácejícího srdce. Znovu se v něm otevřely staré rány. Nedokázala jsem pochopit, proč mi má matka lhala. Nechápala jsem její důvody. A tu se ve mně něco zlomilo. Probudila se ve mně má druhá část. Ta část, která byla bojovná. Nechtěla jsem zde umřít. Zjistím, co se s mou sestrou stalo a pak ji pomstím. Teď ale musím bojovat. Přišlo mi, jako by mi někdo do žil vlil nový život. Nechala jsem, aby má silnější část zastínila tu slabou lidskou část. A právě tímto okamžikem mi všechno došlo. Že právě teď začínám žít. Žít život ve stínu vlka.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Ahoj ^,^ jsem tu s další částí! Moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale vůbec se mi nechtělo nic psát a vůbec, nechtělo se mi nic dělat. Další část se budu snažit vydat co nejdřív ;) A mockrát děkuji za skvělé komentáře a vote ^.^