Ve stínu vlka

16. (AKTUALIZOVÁNO)

Zvláštní, jak člověku jedna věc – jedno rozhodnutí – změní celý život. Zůstávají touhy, vzpomínky na starý život. Ten nový je nabitý nebezpečím, zvraty, ztrátami. Ano, mluvím o svém životě. Vidět, jak se z vašich blízkých rychle vytrácí život, vám vhrne slzy do očí. Jejich smrt vás poznamená v podobě jizev, které zůstávají na duši. Rány se zacelí, jizvy ale přetrvají. Každou noc se budím s křikem a s pocitem, že za všechno můžu já. Svědomí mi posílá noční můry, které mě brzy dovedou k šílenství. Nepomáhá mi si říkat, že je to pouze sen. Není. Jen zjistím, že můj život je obrovská noční můra, ze které se nelze probudit. Jen štípnutí nestačí. Musíte se jí postavit a bojovat s ní. Já toho nejsem a nebudu schopna. Ne po tom, co jsem ztratila víru v lepší zítřek.

***

Když jsem to spatřila na vlastní oči, kolena se mi podlomila. Klesla jsem k zemi. Dechu se mi nedostávalo. Na pláni, která se rozprostírala mezi lesem a horami, kam jsme se chtěli dostat, stáli lovci. Ne dva nebo tři, byly jich desítky.

Sebastian na mě něco křičel, ale já ho nevnímala. Oči plné hrůzy jsem měla doširoka otevřené. V nich se odrážela masa lidí. Lidí v bílých pláštích.

„Lovci," vydechla jsem.

„A že jich není málo," prohodil zamračeně Sebastian, který ke mně mezitím přiběhl.

„Co budeme dělat?" zeptala jsem se ho vyděšeně.

„Ty rozhodně nic dělat nebudeš!" zavrčel. „A co se týče nás – my už si nějak poradíme. Tina říkala, že by tu poblíž měla být část jejich smečky, tak uvidíme, kolik jich bude."

„Jak jako myslíš, že já nic dělat nebudu?! Myslíš si, že tu jen hodlám sedět na zadku a pozorovat, jak se tam navzájem vraždíte? Nikdy!" vykřikla jsem.

„Vždyť se na sebe podívej! Ty bys nezabila ani mouchu!"

„To ale není fair! Chci vám pomoct!" došli mi argumenty a on to věděl.

„To ani náhodou!" pronesl rázně. „Prostě se někam schováš a počkáš, až pro tebe někdo přijde!" řekl přísně.

„Ale co když se někomu něco stane?" zeptala jsem se a pohlédla na něho uslzenýma očima. Zavrtěl hlavou.

„Nikomu se nic nestane, neboj," objal mě.

„Ale Sebastiane, já se o tebe bojím," pronesla jsem plačtivě. Ačkoli mi hodně ublížil, rozhodně jsem si nepřála jeho smrt.

„Všechno dobře dopadne, uvidíš," odtáhl se ode mě a vzal můj obličej do rukou.

„Neplač, tím se nic nespraví. Buď silná. Já se pro tebe vrátím," posmutněle se usmál.

„Nejde je nějak obejít?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Zarazil se. Mezi obočím se mu objevila malá vráska. Zkoumavě se na mě zadíval, jako by hledal správná slova.

„To mě nenapadlo. Tímhle lesem by ses dostala skoro až k horám. Pak by jen stačilo, aby ses dostala na základnu. Skvěle, uděláme to takhle – my odvedeme jejich pozornost a ty se co nejrychleji dostaneš k horám, rozumíš?"

„Ale já myslela, že bychom šli všichni," odporovala jsem.

„Vyloučeno," řekl a zvedl se na nohy. „Vyrazíš hned. Zbytečně se nezdržuj. Ať se děje co se děje, běž stále dál. Přijdu si pro tebe," když to říkal, pevně se mi díval do očí. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Přijala jsem ji a vmžiku jsem stála na nohou. Oprášila jsem ze sebe sníh a zdráhavě přikývla.

„Budu na tebe čekat," zašeptala jsem.

Usmál se. Pak se otočil a změnil se ve vlka. Sledovala jsem, jak mi mizí mezi stromy v dohledu.

Objala jsem se pažemi. Najednou jsem se cítila strašně sama. Pomalu jsem se otočila a pomalu se vydala směrem k horám.

Za mnou se ozvalo sborové zavytí. Trhla jsem sebou. Nastražila jsem uši. Oči jsem upřela před sebe. Těžce jsem oddechovala. Pořád jsem nebyla v pořádku. Nohy se mi třásly. Žebra mě při každém nádechu bolely. Zatnula jsem zuby a šla dál.

Když se ozvaly první výstřely, věděla jsem, že bitva začala. Měla jsem obrovské nutkání odsud co nejrychleji utéct. Ale nemohla jsem. Ne bez toho, abych vzbudila přílišnou pozornost. Ruce jsem si pevně tiskla k tělu, abych odolala nutkání zakrýt si jimi uši. Bylo strašné slyšet bolestné steny lidí a zoufalé vytí vlkodlaků. Nakonec jsem to nevydržela a podívala se skrze stromy na bitevní pole.

Bělostný sníh se barvil krví. Cákance rudé tekutiny na sněhu zářily jako rubíny. Celou bojovou scénu ozařovalo ranní slunce.

Očima jsem hledala Tinu. Měla jsem o ní strach. Příčila se mi myšlenka, že někdo tak mladý musí bojovat o svůj holý život. Trochu mi připomínala mou sestru. Ta ale byla mrtvá.

Úlevně jsem si oddechla, když jsem Tinu zahlédla – rvala se s několika lovci. Mrštně se vyhýbala stříbrným dýkám, kterými se oháněli. Jsou ozbrojení líp, než jsem si myslela.

Uhnula jsem pohledem zpět. Znovu jsem se zaměřila na cestu přede mnou. Hory už byly blízko. Odhodlaně jsem zrychlila. Vlnila jsem se mezi větvemi a keři jako kouř. Byla jsem stejně tak tichá. Nikdo mě zatím nezahlédl. Náhle k mým uším dolehlo zavytí plné bolesti, které mi bylo důvěrně známé. Patřilo Sebastianovi. Instinktivně jsem se za tím zvukem ohlédla. Chvíli mi trvalo, než jsem ho v té záplavně vlků našla. Z rozšklebené rány na boku se mu řinula hustá krev.

Zajíkla jsem se. Dlaň mi bleskově vylétla k ústům, které překryla. Z očí mi vytryskly slzy. Proč jsem jen dovolila, aby odešel? Měl jít se mnou! Co když se mu něco stane? Otřásla jsem se. Tak moc jsem se bála.

Znovu jsem se odvrátila. On to přeci zvládne, opakovala jsem si v duchu. Nemám se čeho bát.

Dál jsem se prodírala sněhem. Opírala jsem se o okolní stromy, které mi pomáhaly udržovat rovnováhu. Ztěžka jsem oddechovala a snažila se ignorovat bolestné sténání. Ale můj pohled opět sklouzl na krví potřísněnou planinu.

Do mého zorného pole se dostala Tina. Bojovala s chlápky s puškami a dýkami. Zatím se všem smrtelně mířeným ranám úspěšně vyhnula. Pak ale škobrtla.

Zatajila jsem dech. Vše se zpomalilo. Tininy chyby využil vysoký muž, který jí do boku zabodl dýku.

Dech se mi zadrhl. S očima vytřeštěnýma jsem je pozorovala. Chystali se jí zasadit poslední ránu. Tina, vědoma svého konce, se napřímila. Přestože se jí třásly nohy, nezhroutila se. Obdivovala jsem její odvahu. Nevím, jestli bych já byla schopna zemřít s hlavou hrdě vztyčenou.

Čepel stříbrné dýky se rudě zaleskla. Slunce ji zbarvilo paprsky, takže vypadala, jako by byla potřísněná krví. Ruka lovce začala pomalu klesat.