c.r.u.s.h.

39. Liam's POV

Byl jsem nervózní už od doby, co jsem šel vybrat prsten. V hlavě se mi honilo spoustu otázek. Bude se jí líbit? Padne jí? Řekne vůbec ano?

S odpovědí na první otázku mi pomohl Chris. Elsa mu kdysi řekla ano a teď už spolu mají dětí jak smetí, takže je jasný, že to mám v genech. (Elsa je Chrisova manželka. Vzali se v roce 2010 a mají spolu zatím 3 dětičky) Chris se mnou zašel do Tiffanyho a pomohl mi vybrat jeden z nejhezčích prstýnků, jaké tam měli.

Další otázku jsem si zodpověděl sám. Když jsem trávil noc u Lau, porovnal jsem prstýnek s jedním z jejích, když se koupala. Jenže odpověď na třetí otázku dostanu, až se zeptám, a hlavně od ní.

A taky jsem to musel říct mým nejlepším kamarádům, Jennifer a Joshovi. S Joshem jsem se sešel u něho v bytě, protože jen tam bylo bezpečno. Bál jsem se, že někde na veřejnosti by to někdo zaslechl a celý to sdělením veřejnosti zkazil. Jennifer byla v Evropě na premiéře svýho novýho filmu, takže si jen našla chvilku na to, aby zašla na Skype. "Liame, nezdržuj, mám hlad," odfrkla si Jen. "Pamatuj, že můžu zaklapnout notebook a ty o to přijdeš," řekl jsem. "Pokračujem," pobídl mne Josh. "Dobře. Rozhodl jsem se, že Lau požádám o ruku." "Néé, já tajně doufala, že to budu já!" Jen se smála. "No, Hun, dlužíš mi pade," Josh totálně ignoroval, co jsem řekl. Nebo spíš mě. A pak mi to došlo, oni se vsadili. "Ne, neudělali jste to," povzdechl jsem si. "Jo, udělali, Josh byl na řadě," přiznala Jenny s omluvným pohledem. "Neměl ses sázet předtím. Ale přeju ti hodně štěstí." Josh mě poplácal na rameni. "Já ti taky přeju hodně štěstí. Dej nám pak hned vědět." Usmál jsem se na monitor. "Děkuju."

A pak nastal ten den. Od doby, co jsem se vzbudil, jsem měl žaludek jako na vodě a byl jsem strašně moc nervózní. Už od rána jsem pomalu začal uskutečňovat svuj plán. Lau odjela za jejími rodiči, což se mi nesmírně hodilo, tak jsem objednal kytici růží, kterou jsem schoval do jednoho z pokojů pro hosty. A i přesto, že jsem byl nervózní a nemohl se dočkat večera, den mi uběhl rychle a jako by mezi vstáváním a oblíkáním se na večeři uběhlo jen pět minut.

Zapl jsem si poslední knoflík saka a čekal, než se Lau dooblékne. Přemýšlel jsem, co nám udělat k večeři, nakonec to vyhrály typické špagety. NEe, že by to bylo něco extra, ale Lau má špagety ode mě ráda. Potřebuju, aby se jí to líbilo. V tomhle ohledu budu někoho žádat o ruku poprvé, protože Miley byla ztřeštěná, bláznivá a skoro hyperaktivní, vše v dobrém slova smyslu, takže jsem ji požádal tak, jak jsem uznal pro ni za vhodné. "Liame?" Lau se mě zezadu dotkla. "Už," otičil jsem se," páni. Vypadáš nádherně." Vůbec jsem nevěděl, co si na sebe vezme, nechal jsem to na ní a jen jsem jí řekl, že si uděláme pěkný, klidný silvestrovský večer. "Děkuju." Usmála se a strčila si jeden ze svých krátkých pramínků za ucho. Pořádně jsem si ji prohlédl. Vlasy měla normálně rozpuštěné, ale jak se pohla, všiml jsem si, že v nich má trochu třpytek. Krk jí zdobil jeden z řetízků, které jsem jí dal, a na sobě měla zlato-modré flitrové šaty. "Takže, madam, prosím," vzpamatoval jsem se a usadil ji na židli. "Takže, co máme?" zeptala se. "Mistrovské špagety." Vzal jsem naše talíře a dal je na stůl. "Dobrou chuť," popřál jsem. "I tobě."

Ohňostroje venku začaly prskat, tak jsem Lau vyvedl na balkon, který spojuje obývák a ložnici. Přes ložnici jsme to vzít nemohli, protože jsem odpoledne na postel vyskládal z okvětních lístků růží nápis "Vezmeš si mě?". "Páni, tady je to... Jiný," vydechla. "Jak to myslíš?" "V Paříži je to velký, v barvách naší vlajky, v New Yorku je to moc přelidněný, ale tady s tebou, jen my dva, koukáme na ohňostroj z balkónu, nikdo nás neruší..." "Šťastný nový rok," políbil jsem ji," zatančíš si se mnou?" "Tobě taky. A ano," odpověděla. Vytáhl jsem z kapsy mobil, zapl na něm písničku A Thousand Years  a vrátil ho zpátky do kapsy. Chytil jsem Lau okolo pasu a dal jí druhou ruku. Nevím, jak jsme to dokázali, ale podle plánu jsme elegantně dotančili do ložnice. Lau se mnou udržovala oční kontakt, takže si nevšimla postele. Až pak, když jsem ji pustil.

"Liame." Po tváři jí stekla první slza. Přešla k posteli a mezi prsty stiskla jeden z lístků. "Lau." Přešel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Z druhé kapsy jsem vyndal krabičku s prstýnkem a klekl si na koleno. "Lauro Blanchardová, známe se sice jen sedm měsíců a dvacet osm dní, nebo jestli cheš, dvěstě čtyřicet dva dní, ale vím, že moje láska k tobě se spočítat nedá-" "Ano!" Zasmála se. "Ještě jsem to ani nedořekl." Zasmál jsem se taky. Políbila mě a vytáhla si mě nahoru. Nasadil jsem jí prstýnek. Celý Mount Everest ze mě spadl. "S tímhle počítej. Budu s tebou napořád. Tisíckrát ano."

Jéééé, taková slaďárna :D Do poslední chvíle jsem přemyšlela, že tam dám, že řekla ne, ale to byste mě asi ukamenovali, ne? Já nějak... Lau jsem si vytvořila moc nesympatickou pro mě, takže fakt nevím :D a co vy? A média samozřejmě by me :Da taky kapitola je trochu kratší, než normálně :D

-barunkajano

Jo a kdo to ještě nečte, přidejte si  "Dej tvému příběhu název" do knihovny, je to na mém profilu ;)