c.r.u.s.h.

32. Josh's POV

Nemohl jsem si oslavu svých narozenin užít lépe. Rodiče s Jennifer a Miou naplánovali oslavu u nás doma v Kentucky. Bylo skvělé vidět znovu rodiče, Conora a všechny přátele pohromadě. I když to byl můj den, musel jsem rodině představit Miu, za rohem jim říct, jak je dokonalá a jak ji miluju. Tím, že se viděli poprvé, nebylo to takové, jaké to bude v budoucnu, kdy spolu budeme slavit všechny svátky a smát se dohromady u jednoho stolu. A když mluvím o Mie, ta se mi na konci dne svěřila, že nevěděla, co mi k narozeninám dát. Ale takové maličkosti, které do sebe poskládala-udělání mi snídaně do postele; poškrabání zad, které si přehouplo v něco víc; i to, že byla se mnou-bylo lepší než jakýkoli hmotný dárek. Nejde smysluplně vyjádřit, jak ji miluju. Nebo spíš bych to nějak vyjádřil a pak by mě napadlo ještě něco lepšího a tak dokola...

Den po oslavě jsem chtěl být jen s Miou zavřený v mém pokoji, který je pořád stejný jako předtím, než jsem se odstěhoval do New Yorku, ale radši jsem jí ukázal všechno, na čem mi jako malému záleželo a má se mnou jakoukoli spojitost. Byli jsme u mé školy; hřišti, kam jsem chodil s Conorem; park, kde jsme si udělali malý piknik, dokud nás nevyrušili fanoušci. Když jsme i nich, Mia na svůj Instagram vložila naši první společnou fotku, na které mě označila. Mimo nespočetného množství 'srdíček' pod fotkou bylo mnoho komentářů od přejících lidí. Moji fanoušci taky Miu milují a já se jim nedivím. Někoho tak milého, nadaného a krásného nejde nemilovat.

Po našem odjezdu zpátky do New Yorku nastal Miin velký den. V pondělí poslali první výtisky biografie Jenn do prodeje. Mia byla celá nadšená, ale i nervózní. Kdo by nebyl. Abychom urychlil prodej, tweetnul jsem o tom a Mia taky. Myslím, že nejúčinnější by bylo, kdyby to dala světu nějak vědět i Jenn... Ale to už se musí domluvit spolu.

Za pár týdnů všechno začne znovu. Rozhovory, premiéry, autogramiády... Rozhodl jsem se, že do té doby strávím s Miou co nejvíc času, protože nedostane volno, aby se mnou mohla objíždět premiéry. Jen některé, ale ne všechny. Říkal jsem jí, ať tam skončí, že si vydělá tou knížkou a že já vydělávám více než dost. Jenže ona je tak...nesobecká, že to odmítla. Že nebude doma jen sedět a pak utrácet moje peníze. Ale ona nechápe, že bych se kvůli ní vzdal všech těch peněz, co mám. I slávy, protože by bylo všechno jednoduší. Abych se vrátil k našemu programu, o dalším víkendu jsem vzal Miu na otevření nové restaurace, kam mě pozval jeden starý známý.

"Mio, pojď sem," zavolal jsem z postele do koupelny. Mia si zrovna myla vlasy. "Hm?" Přišla s ručníkem na hlavě. Sedla si na kraj postele a otočila se na mě. "Lásko, půjdeme na otevření jedný restaurace." "A to se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?" zasmála se. "Tak napůl. Chceš jít?" "Jak moc je ta restaurace nóbl. Nebo jak to říct... Červený koberec, foťáky... To všechno tam bude?" Oh, tak o to jí jde. "Nemusíme chodit, pokud nechceš," řekl jsem a pohladil jí po klíční kosti. Nahnula se na druhou stranu a já jí sundal ručník z hlavy a nechal mokré vlasy dopadnout na její záda. Posadil jsem se vedle ní a dal jí pusu na rameno. Okamžitě jí naskočila husí kůže. Otočila se na mě a políbila mě na rty. Pohladil jsem jí po páteři a pak na bocích. "Umm..." snažila se promluvit, ale mé rty to nedovolily. "Joshii... Počkej." Odtáhla se. "Co je?" zeptal jsem se a pohladil její mokré vlasy. "Víš..." řekla stydlivě a mě to došlo. "Promiň." "Nemáš se za co omlouvat," řekl jsem. Došlo mi, že za tu dobu, co jsme s Miou spolu, jsem s ní poprvé v tom pro-ženy-otřesném týdnu. Šoupl jsem se, aby si Mia mohla lehnout ke mně. Udělala tak a já ji objal. "Co teda ta restaurace?" zeptal jsem se. "Když najdu něco na sebe..." Zasmála se. "Můžeš jít v čemkoliv a stejně tam budeš ze všech nejhezčí," řekl jsem. Rychle se zvedla a její vlasy mi pomokřily obličej. Zalezla do šatny vedle koupelny a začala se prohrabávat věcma. Slyšel jsem jí, jak nadává a musel jsem se tomu smát. "Já tě slyším!" řekla. "Já tebe taky." "Už," řekla začátek věty, kterou přerušil pád krabice," už to mám." Vstal jsem a šel jí pomoct. "Nedosáhla jsem na ni, tak jsem do ní žďuchla," vysvětlila mi, když si všimla, že koukám na tu krabici. "Ještě, že si dokážeš pomoct." Chytl jsem jí okolo pasu a políbil jí do vlasů. "Tak, co říkáš?" Přiložila si šaty na sebe. Měly červenou barvu, sahaly po kolena a v pasu byly stáhlé tenký páskem. Ještě si je ani neoblékla, ale už jsem věděl, že v nich bude úžasná. "Páni! Už se těšíme, až tě v nich uvidím," přiznal jsem. Její tváře zrudly. Usmála se a začala se prohrabávat tou spadlou krabicí. Za chvíli vytáhla pár černých sandálů na klínu. "Jestli ti to nevadí, pojedeme ke mně, abych si taky připravil věci a taky je to ode mne blíž," řekl jsem. "Nevadí..." Vzpomněl jsem si, že Mia u mě v bytě ještě nebyla. "Vadilo by ti, kdyby jsme tam přespali?" zeptal jsem se. "Ne, nevadilo. Jen si v tom případě musím vzít věci na zítra," odpověděla a vzala si z poličky rovnou triko a tašku, do které ty věci nakonec dala.