Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Pravdu je někdy lepší nevědět...

Za necelou hodinu sedí cirkus včetně mě na trochu uklizenějším prostranství vojáků. Během té neutuchající hodiny, kdy jsem si málem vytrhala vlasy nervozitou, mladí odklidili pár stanů. Jen kousek dál na sever se rozprostírají posledních šest. Prostranství ani práce by nebyla vidět, kdyby uprostřed našeho kolečka kočovníků nebyl zapálený oheň. Jeho ostré, horké a silně zářící plameny jako kotouče hvězd nám pomáhají nastolit lepší atmosféru.

Tráva je nasáklá vodou ze sudů, stejně tak jako naše chmurné předpovědi. Kdyby Mattew neřekl, že není vše v pořádku, možná bych byla radši. Ale doufám, že ta zpráva souvisí s tím co nám nechtěl říct. Co před námi tajil...

Podávám Owenovi vodu a on se na mě usměje. Oplatím mu gesto a zahledím se na principála, který drtí svůj klobouk v rukou. Mladí i staří netrpělivě čekají. Nedávají to na sobě statečně znát. Také se snažím, jenže má velká zvědavost mě táhne dál. Jen tak si stoupnu a nepatrně přešlapuju.

„...si myslim ne?" Zaslechnu štěbetání černošské dívky a klaunky Olabisi. Stočím k ní jak svůj pohled, tak i krok. Olabsi sedí vedle Shateque, svého dvojčete. Oba jsou si nesmírně podobní, jen Olabisi má své černé kučeravé vlasy nad ramena, zatímco on u uší. Mají čtrnáct let a jsou hrozně pohublí. Olabisi je u klaunů, Shtequei to zkouší na provazochodce. Vyučuje ho právě i Mehir. Sourozenci sem přišli teprve nedávno před občanskou válkou. Náš cirkus totiž narazil na hranicích Arkansasu a Tennessee na opuštěnou budovu mírně bohaté třídy. Zastavili jsme tam kvůli odpočinku. Jen co jsme do sídla vkročili, čekala nás hrozná podívaná. Oba sourozenci byli připoutaní na obojcích z kovu a vedle nich ležely mrtvoly ostatních otroků. Po bílém ani stopy. Shet měl znetvořenou ruku od dalšího obojku na ruce prsty a pásku přes oko. Olabisi zas nahrubo ostřihané vlasy a ani se nehýbala. Mysleli jsme, že je mrtvá. Bylo jim teprve jedenáct... Když jsme je odvezli a ošetřili v cirkuse, po nějaké době (tří měsíců) kdy nepromluvili ani slovo, nám svůj příběh vyprávěli. Dům vlastnila rodina s velmi úctyhodnými poměry a jen jedenácti otroky. Žádnou plantáž neměli, protože bratr paní domu jim vozil každý měsíc ze své farmy vše potřebné. Před našim nalezením - dopředu osmnácti dní - se u nich objevili bandité. Dříve se jim vyhýbali jakýmkoliv nebezpečí - hlavně vojáci - a teď tohle. Skupina byla po dvaceti dospělých mužů a jakmile zjistili, že je to dům jižanů, samozřejmě ho chtěli zničit. Pán domu společně s pěti dospělými otroky padli, když ho bránili. Mezi nimi byl i otec dvojčat. Čtyři otrokyně s dvojčaty a paní domu se krčili s nadějí ve sklepě. Co se však nestalo... Bandité je objevili a na místě všechny ženy znásilnili - včetně dospívající Olabisi - Sheta skopali a svázali kusy látky. Shete se však nedal a dostal z nich. Jen co tak učinil, zmlátil na oplátku dva bandity. Ty mu však ohněm od cigarety popálili ruku a škrábli přes oko nožem. Chudák poté neměl dost síly se na to vše dívat. Propadl se do bezvědomí. Bandité mezitím všechny ženy zabili a Olabisi připoutali k bratrovy. Chtěli tu zůstat i na zítřek, jenže jeden z nich, při zapalování doutníku podpálil místnost dál.
Bandité ze strachu utekli, zanechajíc sourozence uprostřed plamenů. Naštěstí se však stal zázrak... Zanedlouho se z mraku snášel prudký déšť, který uhasil oheň. Ne však hrůzostrašné vzpomínky na osudový den.

Shatequei teď cvičí na provazochodce, protože se chce naučit lépe lézt na cokoli a udržet rovnováhu a sílu. Kdyby ji tehdy udržel, mohl by je zabít všechny - samozřejmě že ne, ale on si to myslí. Zato Olabisi je u klaunů z rozptýlení od kruté minulosti.

„Olabisi, běž prosím pro vodu a nech toho. Vše bude v pohodě." chlácholí ji Shateque, ten ze starší dvojčat.

„Když myslíš." pokrčí rameny a s popotáhnutí velkých červených kalhot jde do stanu.

„Je všechno v pořádku?" ptám se jejího bratra. Shate ke mně zvedne tmavé oči. „Je, jen je trochu nervózní.

„To chápu, toto místo působí, velmi..." hledám vhodná slova. "Nevítaně." přikývnu a obejmu se pažemi. Studený vánek mě zastudí v zátylku a já se oklepu.

"Olabisi neví co se bude dít." promne si spánky Shate. On je vždycky ten rozumnější „Tedy já po pravdě také ne, protože proč by nás principál sháněl po tom požáru tak narychlo?" Je jasné, že i on je nervózní. Ale to mi všichni.

„Prosím o ticho." tleskne principál, než stačím odpovědět.

„Neboj se, však ono to nebude tak hrozné." usměji se na něj a stisknu mu rameno. Rozpustile přikývne a já si jdu sednout na své původní místo. Při cestě mou ruku zachytí Mehir: „Aloro, pojď ke mně."

„Dobře." usměji se a nechávám ho, ať si mě pokládá na svůj klín zády k jeho obličeji. Zabalím se do jeho objetí jako do teplé deky a jsem o mnoho klidnější. Zatímco mě Mehir hladí po bocích, nasloucháme oba dva principála. Ten zahodí klobouk na zem a povzdechne si. Starší - hlavně Harold - se napřímí a pečlivě poslouchají. Rozhosťuje se podivné ticho jen se slyšením praskání polínek.
„Jak vám některým došlo, něco se děje." začíná principál roztřeseným hlasem. Všechny přítomné oči na něm spočívají jak vosy na lízátku. „Řeknu vám to narovinu. Jako své jediné rodině, protože rodině se nelže." Principál se odmlčí a přeje nás všechny pohledem. „Pravdou je, že nás cirkus se pomalu noří do dluhů. Ne tak úplně, on už ve dluzích je... Zbylé peníze nám vystačí maximálně na rok."

Zalapám po dechu a stisknu si své bušící srdce. Po slovech principála se rozhostí ohlušující ticho. Nedokážu zadržet slzy a pocit tíhy, nevnímám zlostné otázky na principála a ani to, že se Mehir nepatrně pohnul. Že Harry odpovídá zastřeně, že to věděl, že mnohé ženy propukají v pláč, že nedokážu vnímat sama sebe... Protože myšlenky na to, že cirkus zkrachuje a budeme všichni úplně ztracení mi nahánějí mdloby. Což se také stává skutečností a já se ponořuju do vděčného bezvědomí.

Ahojky, máme tu další kapitolu :). Doufám že to na vás nebylo moc drastické - já sama tyhle scény nemám ráda - ale když jsem tuhle kapitolu dnes psala, normálně mi to přitanulo na mysli. Děkuju za podporu v podobě hvězdiček a toho, že tenhle příběh čtete dál :)!

Mějte krásně, vaše Christine-Marie :-*.