Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Znamení pod srdcem a seznam padlých

Kromě Georgova zpěvu nějaké hospodské odrhovačky zbytek cesty promlčíme. Pořád tomu nemohu uvěřit.

Ten prostý, veselý a milý chlapec, co sedí vedle mě, je jeho syn.

Pokoušel se ho Robert Walter nějak vyhledat?

Ví vůbec, kde je?

Na vlastní oči jsem krutého plantážníka viděla jen jednou. Jen jednou a stačilo mi to... Ponořená do myšlenek se vracím k té Únorové noci, když jsem slavila své čtvrté narozeniny.

„Holčičko moje, štěstíčko nejdražší," šeptala mi matka do ucha. Přitulila jsem se k ní a vtiskla jí polibek na tvář. „Mami, jak si trávila svoje čtvrté narozeniny?"

„Pšt, holčičko, mluv tišeji. Nikdo nás nesmí najít." řekla stejně vřelým tónem a objala mě, aby mi bylo víc teplo. Dnešní noc jsme i přes riskantní možnost nalezení, trávily venku. Hlídači si šli už dávno spát. Proto jsme se s maminkou vyplížili potichu, jak nejvíc to šlo, abych spatřila třpytivé zářící hvězdy, kterých bylo dnešní noc opravdu požehnaně.

„Neboj se mami." řekla jsem už tišeji. Maminka se na mě usmála a vytáhla zpod otrhaných šatů malou kukuřičnou panenku. Užuž jsem chtěla radostně vypísknout. Místo toho jsem se na matku zeširoka usmála a začala skákat. „Děkuji!"

„Není zač, holčičko moje. Kéž bych nám zajistila i svobodu." mamince se leskly oči. „Na mé čtvrté narozeniny si nepamatuju, ale vím, že jsem byla šťastná. V té době jsem byla u jiného pána."

Vzpomněla jsem si, jak mi maminka říkala, že sem přišla ve svých dvaceti letech. Má babička s dědečkem se mě nedožili.

„Já jsem tady s tebou ráda." objala jsem ji znovu. Cítila jsem, jak mamince vlhnou tváře. Najednou se ozvalo práskání kočího a maminka mě strhla stranou za keř. Neosvětlenou silnicí se prohnal kočár a zastavil se před krásným domem. Z kočáru vystoupil vysoký urostlý muž. Moc mu do tváře vidět nebylo. Má zvědavost byla silnější a já se chtě nechtě vyklonila, až se ozvalo prasknutí větvičky. Muž se ve vysokém cylindru otočil přímo k nám. Divoce se mi rozbušilo srdce, stejně tak i mamince.

„Kdo tam je?" zeptal se rozverně. Maminka mi naznačila, ať jsem potichu. K chatkám pro otroky se muselo přes kukuřičné pole. Kdybychom přes něj teď vyrazili, šustění zarostlých listů by nás prozradilo. Nezbývalo nám než jen vyděšeně čekat.

„Neschovávej se. Když se hned přiznáš, nebude tvůj trest tak krutý." mlaskl s klidem. Kolem muže se rozestoupilo nejmíň pět lidí. Začala jsem natahovat. Maminka mi roztřeseně přiložila ruku na ústa. Postavy se k nám blížily čím dál tím víc rychle. Zanedlouho nás obklopili. Snažila jsem se ovládat třes těla, jenže to nešlo.

„Á, tak vidím, že tu máme hned dva exempláře." řekl s posměšným tónem muž v cylindru.

„Za to, že jste chtěli uprchnout, tak –"

„Nechtěli, pane!" vyhrkla jsem. Muž s cylindrem ke mně bleskurychle přiskočil a vlepil facku. Začala jsem brečet.

„Neřvi ty malej spratku, nebo ti k tomu dám důvod!" zvýšil hlas plantážník. „Odveďte tu malou do stodoly! Okamžitě! Co kdybychom tě nechali označkovat dříve, hm?"

„Ne, prosím, ne!" To už vzlykala i maminka. Nikdy jsem neviděla maminku brečet...

„Aloro. Aloro!" klepá mi ramenem George. Zbledle se na něj podívám.

Má stejná ústa jako on.

„O-omlouvám se. Copak jsi říkal?"

„Jsme na místě." pokýval hlavou k panství. Roztřeseně slezu z kozlíku a rychlým krokem kráčím ke svému pokoji. Ten samý večer, co mě odvlekli – a matku zbili – mi daly vypálit do kůže značku plantáže.

Jako nějakému zvířeti...

Naštěstí maminku nezmlátili natolik, aby jí zabili. Sami moc dobře věděli, jaké břemeno bude muset nést, když mě zaživa dříve označkují.

Když mi v pokoji Melanie připraví lázeň a já se do ní nahá nořím, snažím si nepřipomínat tu bolest pod levým ňadrem, kde mě zmrzačili. Pod srdcem. Bolest to byla snad ještě horší, než zbití na zádech, o rok později... Nade mnou v tu dobu stáli tři muži, z nichž jeden z nich byl sám Robert Walter. Pamatuji si, jak to zasyčelo, když...

Melanie odejde hned, jak dolije poslední doušek z nádoby, takže v pokoji zůstávám sama. Nevidí proto, jak mi po tváři kanou stejně horké slzy jako voda. Přikládám ruku na kulaté označení, které mi bohužel zůstane až do smrti. Aby slzy ustaly, nořím se i s obličejem do bublinkové lázně. Jenže ani to nepomáhá.

***

Následující den – brzo ráno – se jdu bosa projít opět panstvím. Stává se to mým každodenním rituálem. Uchvacuje mě ranní mlha smíchaná magicky s rosy trávy, v jejichž odlescích je vidět teprve vycházející slunce.

Po procházce vyběhnu hlavní schody, z kterých jdu rovnou na snídani. Z jídelny začíná vonět čerstvé pečivo a z kuchyně zas připravující se čaj. Optimismus z toho, že zítra zažiju svou vůbec první lekci vyprchá, když spatřím stát všechny sloužící handrkující se v hloučku uprostřed jídelny. Spatří mě George. Odtrhne se od davu a jde si mě vzít stranou.

„Co se děje?"

„Přišel seznam padlích vojáků." vysvětlí mi s bledým obličejem. Z tváře mu vyprchala celá barva.

„Ostatní hledají své příbuzné a... Někteří je už našli..."
„Proboha," přitisknu si ruku na ústa. Rychlým krokem jdu k hloučku a všímám si, jak kuchařka s dvěmi dívkami pláčou. Rve mi to srdce.

Opět je na dosah smrt...

Ostatní mě taky vidí a nechávají mě jít úplně až k seznamu. Jeden muž ve středních letech s tmavohnědými vlasy mi ho podává. S bušícím srdcem hledám příjmení se začátečním písmenem „F".

Faber

Falconer

Falls

Farley

Firestone

Frampton

Gallangher

...

Zhluboka dýchám a ještě jednou si pročtu seznam.

Jméno Farlow tam není, což znamená, že žije.

Charles žije.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Moc se omlouvám, že je kapitola trochu kratší, ale snad vám to všem vynahradí Charles v kapitole následující :).  Mějte se moc krásně, užívejte druhou půlku září (hrozně rychle to letí) a za dva týdny ahoj!

Vaše Christine-Marie :*