Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Budova před třpytivým jezerem

Přecházím po svém novém pokoji a koušu si nervózně lem kapesníku. Hodiny nad mou hlavou odbíjejí půl osmou ráno. Charles už je necelou hodinku pryč. Nebyla jsem se s ním rozloučit. Důvod byl jediný: nevěděla jsem přesně, kdy odjíždí. Jinak bych se s ním samozřejmě rozloučila. Hlavně po našem včerejším rozhovoru...

Cítím se z něj špatně.

Co to do mě vjelo, že jsem ho v zápalu hněvu uhodila?

„Nemusíte se cítit špatně, pan Charles si přál odjet bez rozloučení." řekne od skříně Melanie.

Neví to, co vím já. Neví, že jsme se včera pohádali.

„Chcete si vzít tyhle?" zeptá se po chvilce hnědovlasá služebná. Odtrhnu zrak od velkého francouzského okna a podívám se na ty, které drží v ruce. Jsou tmavě fialové s kulatým výstřihem, který je ohraničený jemnou krajkou.

„Nemám si vzít něco podobného, co máte vy? Nechci působit moc ruchu na panství."

„Jen si je vezměte." usměje se na mě Melanie. „Pan Charles včera nařídil, ať se tady k vám chováme jako v New Yorku. Navíc, tyto jsou už trochu zastaralé, takže spíš bych se vás chtěla zeptat, jestli to nevadí." prohlídne si je. Bodne mě u srdce. Charles mi tuhle laskavost musel prokázat ještě předtím, než jsme se sešli ve stodole.

„Naopak, jsou krásné." řeknu s upřímností. „Moc se mi líbí jejich barva."

„Pan Tobias tady pořádně žádnou dámu jako hosta neměl už řadu let." Služebná ke mně jde ke mně s nachovými šaty. „Tedy pokud nepočítám pár milenek." řekne si spíše pro sebe. „Ty si zásadně nosili své šaty."

„Pracovala jste i tady?" zeptám se, když mi pomáhá do korzetu.

„Jen na chvíli. Hned po smrti Charlesovi matky se Tobias Farlow usídlil sem i se synem na letní sídlo. V té době mi bylo čerstvých dvacet."

„Proč jste odešla zpět do New Yorku?" napadá mě hned otázka.

„Pan Tobias chtěl, aby se o dům ve městě někdo postaral. A tak poslal jednoho ze svých přátel, aby dům ochraňoval, než v něm bude pan Charles moci bydlet. Už když se narodil, městský dům připsali na něj."

„Takže vás tam poslali s tím přítelem." domyslím si.

„Ano." přikývne. „Když už jsme u toho New Yorku, popovídala byste mi prosím, co se v něm stalo?"

S těžkým srdcem vyprávím vše, co jsem zažila po vyskočení z kočáru až po dobu, než jsme dorazili s Charlesem na panství. Naše společné příhody vynechávám. Melanie je z toho každopádně dost otřesená.

„Chudinka Bettany. Emet byl hodný chlapec." kroutí nad tím hlavou.

„To ano. Navíc šel jen pomoci a oni ho bezdůvodně zastřelili. Zrovna jeho... Nedivila bych se, kdyby nějakého černého jako mě – ta vzpoura byla přece na nás, nebo snad ne? – ale že zrovna Emeta." smutně svěsím obočí. „I tak nechápu, proč šli po nás tmavší kůže. Vždyť přece generál Lincoln dal zrušit otroctví."

„V každé kupce sena se najde jehla, drahá Aloro." odvětí služebná. „Ale teď k něčemu veselejšímu – mám pro vás nabídku."

„Po-vídejte." zatnu dech, když mi víc utáhne korzet.

„Netlačí vás to? Klidně vám to můžu povolit."
„To je dobré, zvládnu to." opřu se lokty o postel.

„Dobrá." kývne Melanie a naposledy škubne se šněrování. „Nosila jste v cirkusu korzet?"