Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Strom

Druhý den jdu na svou obvyklou procházku po krajině a třídím si myšlenky.

Včera večer jsem definitivně opustila myšlenky na Mehira. Nechala jsem je odplout se spadlou hvězdou a tiše vyslovila své přání.

Jakmile jsem to udělala, spad ze mě obrovský kámen. Okamžitě se cítím mnohem lépe.

Tráva šustí, potůček zurčí a vzpomínky na minulou noc plynou. Cestou zpět se negativní myšlení změní na pozitivní. To se víc prodlouží, když zaslechnu dva mužské hlasy. Opatrně se blížím ke stájím a snažím se pochytit rozhovor.

„...nechceš si to rozmyslet, Charlesi?" Georgův tón hlasu poznám všude.
„Ne, potřebuji. Od jednoho vojáka jsem pochytil, že koně jsou terapie. Což dává smysl."

Mírně si odkašlu a vstoupím do místnosti. „Dobré ráno, přeji."

George se zastrčenou košilí za hnědými kšandami se na mě usměje. „Dobré."

Charles si mě změří zkoumavým pohledem. „Chceš semnou jít na projížďku?"

„Proč ne. Na koni jsem nejezdila od..." odmlčím se a zvednu obočí k poručíkovi. Nemusím ani říkat od čeho. Charles kývne na srozuměnou.

„Jenže pan Charles nemůže. Obvazy se můžou protrhnout." odvětí George a přísně se na poručíka zadívá.

„Georgi, nehraj si na svatouška." protočí Charles oči a přechází k postavě majestátného zvířete. Jeho třpytivá barva srsti s poručíkovou rozhalenou košilí lehce splývá. Skrz dřevěné okenice do stájí vlaje teplý příjemný vánek.

„Prostě pojedu. Nemůžeš mě zastavit." dodá a s lehkostí vyskočí na bělouše bez sedla.

„Jestli se vám něco stane, dostanu za to trest já." mračí se George. Světlo mu hází rudý odlesk vlasů.

„Neboj se, dám na baletku pozor." ušklíbne se Charles a zatáhne koně za uzdu.

„Alora se o sebe dokáže postarat sama."

Charles po mě hodí zaujatý pohled a já si uvědomím, že moje jméno vlastně vůbec ještě neslyšel.

„Postarám se o něj," pohodím k Charlesovi hlavou a usměji se. „Kdyby byla potřeba, postavím se za tebe."

Ještě chvíli George hudruje, než svolí a se hvízdáním a rukama v kapsách odchází ze stodoly. Otočím se k poručíkovi a pročísnu si vlnité vlasy, dnes volně rozpuštěné. Charles se na mě upřeně zahledí, ale mlčí. V tichosti přecházím ke druhé stáji od leva a osedlávám si flekatého koně. Charles popožene toho svého ze stájí a já za ním za chvíli vyjíždím.

„Pojď, chci ti něco ukázat." popožene Charles bělouše podruhé a rychlým klusem vpřed se vydává k tichému lesu. Pošeptám svému koníkovi do ucha uklidňující slova a on se rozeběhne za Charlesem.

Kouzelné ráno, kdy příroda ještě spí, se v ranní mlze spolu brouzdáme tichým lesem, kolem potůčků a nad kamennými mosty. Soutěžíme s větrem o závod, a sami se sebou. Mlčíme. Dokud Charles nezastaví na velkém kopci, kde roste jediný strom s vysokými větvemi. Sesedne z koně a pokyne mi, abych udělala to samé.

„To bylo moje oblíbené místo k přemýšlení, když jsem byl ještě malý chlapec." začne tiše vyprávět. Překvapená, že se mi takto otevřel, stačím jen kývnout. Charles váže koně za ohlávku ke stromu a pokračuje. „Chodil jsem sem, když matka umřela a přemýšlel."