Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Tanec Severu

Svléknu se ze svých cestovních šatů a nahé tělo mi obalí okolní tma.

Zpátky v New Yorku. Pomyslím si.

V městě bolesti a nadějí.

V městě, kde se narodila má láska.

Ve městě, ve kterém s Charlesem mohu být šťastná.

Pokud to všechno dobře dopadne.

Prach se špínou smyji později, už tak jsem vyrušila Olabisi, která se pohnula v mé posteli. Leží pokojně. Jako hadrová panenka, která konečně našla svůj domeček.

Pomalu otvírám šuplík od komody a po hmatu vytáhnu svojí noční košilku. Je hladká stejně jako ruka Melanie, když jsem se s ní před dvěma dny loučila. Je studená jako Georgova tvář, kterou mi položil na ramena a popřál mi hodně štěstí. A je stejně komplikovaně navlékající jako Dinariho prosba.

Během cesty v kočáře jsem skutečně vypnula. Nechala jsem se unášet krajinou v oparu mlhy a sněhu a pomalu se pohroužila do spánku. Přesto si potřebuji zdřímnout.

Opatrně odsunu část přikrývky. Olabisi se jemně zavrtí a do ticha zamumlá pár nesrozumitelných slov. Usměju se. Rozhodně mi to odpustí. Pokud zůstaneme zde v New Yorku. Určitě. Určitě, pokud bude zde v Charlesově domě. V bezpečí.

S poslední myšlenkou a Olabisinou rukou ve svojí, usínám.

***

„Aloro, vstávej! Aloro,"

„Hm-mm,"

„Aloro, už jsou skoro čtyři hodiny a všichni se mě ptají, jestli je pravda, že jsi zpátky."

Převalím se na bok, oči stále zavřené. „Čtyři hodiny odpoledne?"
„Ano, pan Charles se na tebe ptal."

Zorničky se mi zprudka otevřou. Olabisi naproti u stolu mačká látku tmavozelených šatů.

„Nechala jsem tě spát do dlouha, protože mi došlo, kdy ses asi tak vrátila."
„Ptal se na mě Charles?"

„Za ty celé dny, co jsi chyběla, za mnou zavítal nejméně šestkrát. Pořád se ptal, kdy se vrátíš."

Srdce mi nahlas bije. Olabisi ho musí slyšet také.

„Ani já to nevěděla, tak jsem neodpověděla." pokračuje dívka.

„Jela jsem... jela jsem na venkov. Pročistit si hlavu." odvětím po polopravdě. „Olabisi, chceš..." Nedokončím větu díky zaklepání na dveře. Ztuhnu. Co když to je Charles?

Rychle vyskočím z postele pro župánek a snažím si uhladit nerozčesané vlasy.

Proč teď?

„Dále," snažím se napodobit silný tón. Olabisi si poposedne ke dveřím, aby na ně lépe viděla.

„Ach, Aloro!" Elizabethina prozářená tvář zaplní šeraví pokoj pod náporem brzkého stmívání jako polední sluníčko.

„Dobré odpoledne, Betty." snažím se o milý tón.

„Touhle přezdívkou mi dlouho nikdo neřekl." začervená se.

„Omlouvám se, pokud to znělo nevhodně."
„Co vás to napadá! Ne, naopak!" Elizabeth vrtí hlavou. „Jsem ráda, že jste zpátky. Všichni jsme o vás měli strach. Obzvláště Charles."

Mlčím. Olabisi se vykrade z pokoje. Ještě než zavře dveře, vidím její povzbuzující úsměv.

„Teď, když tatínek domlouvá s Tobiasem Farlowem naší svatbu, má Charles většinou zavřené dveře od pokoje. Nevychází z něj. Asi ze sebe potřebuje dostat pach vězení na plátno." Elizabeth se obejme rukama. Naskočí mi husí kůže.