Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Změna plánu

Se skloněnou hlavou a svěšenými rameny procházíme v řadě chodbami a mlčíme. Edward jde jako první mezi dvěma vojáky, za ním Bettany, kterou drží pod rameny. Řadu uzavírám já s jedním vysokým vojákem, co trochu kulhá. Nemůže mu být víc jak dvacet. Vypadá dost mladě.

Naše kroky míří do jídelny, odkud se ozývá značné veselí. Vojáci asi objevili Charlesovu zásobu. Kdybychom nebyli v takové situaci, pousmála bych se nad tím, ale teď mě to ještě více tíží na srdci. Pořád si kladu otázku, kde je mladý poručík. Našli ho? Chytili ho? Je zabit?

„...další. Co myslíš, Quentine?"

„Myslím, že ano Patricku, ale ještě..." Starší muž se zaráží s pohledem na naši příchozí skupinku. Vysoké boty má od bláta a zastřižené vlasy končící nad rameny stáhnuté do ohonu mírně prošedivělé. U stolu s roztrženým ubrusem, polámanými židlemi a rozlitým vínem sedí v kroužku deset vojáků, dva zkoumají šuplíky naproti dveřím a jeden se vzhlíží už v ta vytřískaném zrcadle.

„Kde máš Farlowa?!" vyštěkne po chvilce ticha (asi) Quentin.

„Nevím, tadyhleten říkal, že určitě bude u ní." shodí Edwarda na kolena jeden z vojáků s kudrnatými vlasy schovanými pod plátěnou čepkou a namíří na mě puškou.

„To seš ty!" vyjekne jeden z vojáků u stolu. S hrůzou v něm poznávám toho, který mě chtěl chytit do sítě.

„Černý maso, shnilí maso!" zazubí se už tak bezzubý muž z opačné strany u zrcadla a ostatní se k němu přidají s přihlouplým smíchem. Snažím se držet hlavu vztyčenou, ale nějak to nejde. Klepe se mi brada neskutečně silně, že si musím silně skousnout ret. Vyvléknout se z téhle šlamastiky bude těžké. Tedy pokud se z ní vůbec vyvlékneme...

„Přesně tak, Fergusi." ušklíbne se Quentin a přijde ke mně blíže. Jeho tlusté prsty se dotknou mé brady. Zhnusením se oklepu. „Nesahejte na mě."

„Odvážný negr. Škoda, že ta odvaha tě bude něco stát." vhrne po mě oslnivý úsměv voják a vrazí mi facku. Doslova se zřítím k zemi vedle Edwarda. Vojáci se zase smějí.

„Co s tebou? Hezká si dost, jenom asi hodně pitomá, že si pracovala." Jeden z nich mě vytáhne za vlasy nahoru a prudce mě strhne na osamocenou židli. Bolestně syknu. „Proč se nejdete vybít do války?"

„Nebuď drzá! Můžeme si dělat, co chceme!" Kopanec teď míří do břicha. „A hlavně s váma negrama!"

„Nechte ji být!" vykřikne Edward. Mírně se otočím na klečícího Edwarda se vztyčenou hlavou. „Ona nemůže za to, že je..."
„Černá?" odsune se od stolu další židle. Voják s kudrnatými vlasy se přiblíží k Edwardovi. „Proč mi tě ještě nezabili? Pořád odporuješ, lžeš a ještě nám neřekneš, kde se skrývá ten spratek Farlow!"

„Ten spratek je tady!"

***

Potlačím vzlyk plný naděje, co se mi řine z hrdla.

Je tady.

Je tady s posilou.

Nevím, jak se mu to povedlo takto rychlo někoho sehnat, ale jsem mu neskutečně předem vděčná.

Za poručíkem Farlowem u dveří, je vidět velká skupina vojáků. Ti, co jsou v místnosti, se s řinčením zvedají od stolů a zuřivě tasí pušky. Charlesova skupina reaguje podobným způsobem. Ve stejnou chvíli se zděšeně chytám za krk, který mi obemknula silná ruka.