Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Proč bychom čekali?

Nakonec přeci jedu s Mehirem do New Yorku. Ale úplně z jiného důvodu, než on.

Na panství si s sebou beru ještě nějaké peníze, ale většinu z nich dávám Mehirovi. Svůj plán sdělím pouze Melanii s Georgem, ale i ti protestují. Obvzlášť George.

Sbaleno mám během večera a za dva dny vyrážíme s Mehirem na cestu.

Je necelý týden před Štědrým dnem a cesty jsou pokryté vrstvami sněhu. Proto se do New Yorku dostáváme o pět dní později. Cestou si v hotelech s Mehirem vyprávíme. Vyprávíme si o životě před válkou. O věcech, které jsme zažily jako děti a o věcech, které se nedají vzít zpět. Povídám mu celý příběh o tom, co se dělo, když jsem si myslela, že je mrtvý. Povídám mu o Charlesovi. O tom, jak píše levou rukou, maluje a směje se s nakrčeným nosem. Povídám mu o příbězích a velké knihovně, ve které jsem trávila spoustu času. Povídám mu o odeslaných dopisech do cirkusu, na které jsem nikdy nedostala odpověď a také na to, jak mi má rodina chybí.

Při projíždění k velkému městu se mi svírá srdce, když míjíme známá místa. Obzvlášť Cupsunny. Vzpomínka na rozradostnění letní večer mi vytane na mysli společně s jedinou slzou. Tehdy jsem si uvědomila, že Charles není takový, jak se na první pohled zdá. Že je v něm možná něco víc... Než jen nafoukaný voják.

***

Ohlédnu se přes rameno, kde je ještě slyšet klusot Mehirova koně. Se skousnutým rtem mu věnuju skrz ulice poslední pohled.

‚Najdi štěstí, chytni svůj sen.' pošeptala jsem mu do ucha předtím, než vyrazil směrem přístav. Nikdy na něj nezapomenu, ale teď... Teď musím jít dál.
Při prvních příjezdech do New Yorku jsem cítila neklid a strach. Byla jsem tu poprvé od té doby, co se tu v červenci odehrála vzpoura proti černým. Vřískot Louisi a dalších nevinných lidí mám ve vzpomínkách stále hlasitý.

Jenomže všechny tyto vzpomínky šly stranou, jakmile jsem spatřila budovu přede mnou.

Tak tady skutečně je...?

V téhle tmavé části města...?

Podrobnější informace o rozloze a adrese vězení jsem se dozvěděla od George. Byl tak laskav, že nenápadně poslouchal za dveřmi Tobiase Farlowa, když diskutoval s obchodníkem Prescottem. Co mi také mimo to řekl, bylo, že se pan Prescott bude snažit Charlese dostat ven. Z jakého důvodu – to George neslyšel.

Zatřepu hlavou a seberu odvahu. Tmavě červená sukně šustí o čerstvě napadaný sníh a vypadá jako krev. Při křupání ve sněhu se snažím nemyslet na křupající kosti zajatců. Doufám, že mi dozorci umožní se s Charlesem aspoň na chvíli vidět.

Po Božím Hodu Vánočním se bude konat soud. Dodal George s bílým obličejem, jakmile mi přinesl zprávy. Mrazí mě v zádech, jak málo času mi zbývá. Nesmí Charlese umřít. Nesmí...

Uvážu krásného vraníka vzadu za domem a opatrně v bílé rukavičce otevřu dveře.

Vrátnice.

Tmavé místo ještě tmavější než pekelné brány mi ukazuje malý stůl vzadu a kolem dlouhých obdélníkových stěn odrazy lamp. Není pozdě, teprve půl páté, ale stejně se začíná stmívat.

„Přejete si?" ozve se hrubý hlas na konci místnosti.

„D-dobré odpoledne." polknu a snažím se, aby se mi netřesl hlas. „Chci... Chci navštívit jednoho vězně. Charlese Farlowa"

Starý muž s bradkou a ještě starší knihou si povzdechne. „Jste tu správně, slečno? Toto není dýchánek pro smetánku."
Spolknu stud. I on si myslí, to, co ostatní lidé v New Yorku?