Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Bude jich i víc...

„Chystáte se do města?" zeptám se Benedicta, když si nasazujeme kabáty. Jeho oči tajemně zasvítí. „Ano. Mám schůzi se slečnou Gasquetovou."

„Ach tak."

Benedict mlčí, dokud si nenasadí klobouk a svůj vzhled doplní vycházkovou holí. Dnešní taneční lekce proběhla zvláštním způsobem. Benedict byl duchem nepřítomný. Něco ho trápilo.

„Jak pokračují vaše plány na odcestování?" odvážím se zeptat.

„Právě kvůli tomu se se slečnou Victorií mám sejít." odvětí. „Mysleli jsme, že bychom mohli odjet hned po svátcích, jenže slečna Gasquetová je vehementně proti."

„Chce... Chce odjet před nimi?"

„Ano. Pokusím se jí přemluvit, aby to neudělala. Už tak jim zlomí srdce." Benedict mi jako správný anglický gentleman otevírá dveře. Nesměle se na něj usměji a vystoupím před dům. Místo, kde se zdokonalujeme v tanci, se nachází na kraji města. Hustý sníh, padající z nebe nám dělá dopoledne jasnější. Při padajících vločkách vzpomínám na časy, kdy jsme s cirkusem ochutnali sníh. Jen párkrát. Většinou jsme trávili čas dostatečně na jihu, kde byl sníh jen přes jednu noc. Tekutý a rychle se rozpouštějící. Zatímco tady...

Usmívám se při pohledu na pobíhající děti, které se v teplých čepicích a kabátcích honí po ulici a vrážejí do sebe sněhové koule. Aspoň na ně válka nedolehla.

Při příchodu do centra městečka se s Benedictem loučím a jdu přímo přes malou hospůdku, kde je zakotvený vůz. Koně jsou přivázáni z boku a pijí ze žlabu průzračnou vodou. I do ní padají vločky. Pohladím jednoho z nich po srsti na krku a poté se vydávám do tepla podniku.

George sedí v rohu místnosti, kde se baví s mladým zahradníkem z panství, Thomasem. Opatrně se k nim přiblížím, jenže oni mě si mě všímají dřív.

„Aloro, nechceš se k nám přidat?" pokyne mi na prázdné místo George a zářivě se usměje. „Zrovna jsem se vrátil z trhů." mihne po mě pohledem Thomas. „Paní Ateeová mě poslala pro doplnění zásob."
„Vždyť byla nakupovat včera." divím se a usazuji se naproti plavovlasému chlapci.

„Jenže dnes ráno, co jsi odjela, přijeli další vojáci." protočí Thomas panenky. „Říkal jsem 'Já se vyznám v kytkách, ne v pečivu.' Ale ona na mě ‚Máš přesný seznam, Thomíku. Měl bys to zvládnout. Budu vařit velký oběd a děvčata mají plné ruce práce s chystáním pokojů.' Tak jsem šel."

„Kolik těch vojáků je?" zajímá mě. Thomas krčí rameny. „Čtyři? Pět? Nevím. Zahlédl jsem je jen z okna zahradního domku."

Netrpělivě buším prsty o dřevěnou desku. Budou Charlese zpovídat. Zpovídat a přesvědčovat, aby se k nim vrátil.

Už uplynuly tři dny od toho, co mě Charles namaloval. A také tři dny od toho, jak jsem se mu nabídka. Se vzpomínkou na odmítnutí mi znachoví tváře. Přesně tak, jak mi je Charles rudou vybarvil na obraze. Bylo to od něj gentlemanské... Přesto jsem tušila, že už nebudu mít odvahu se mu nabídnout. První krok musí udělat on sám.

***

Tobias odmítl se zbylými vojáky povečeřet. Přišlo mi to od něj velmi nezdvořilé gesto, ale Farlow senior se o tom nechtěl bavit.

„Říká, že mají být vůbec rádi za poskytnutí přístřeší." zamračí se Charles při vybírání správné vesty. Sedím na jeho posteli a zkoumám jeho nový obraz, který za dnešek namaloval. Šest vran nad rozedněným sluncem. Tmavé barvy a světlé se míchají na jednom plátně jako dokonalé protiklady. Jedna z vran se od kruhu odvrací.