Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Příběh o odvaze

Promnu si oči a opět se podívám na dopis. Páni...

Nejenže mi Charles zajistil plnoprávné zacházení hosta na otcově panství, ale nechal mi objednat dokonce i učitele na tanec.

Chtěl tím dopisem naznačit, že jsem byla opravdu ve waltzu dobrá?

Vzpomenu si na jeho slova, když mě dotáhl na parket v New Yorku u Edwarda Pottera. „Tanec Severu není tak těžký." Vzpomínka na společný tanec a jeho horké ruce, které mě držely na parketu stejně dobře jako v Cupssuny, ve mě vyvolává podivné teplo. Odeženu nepřípustné myšlenky stranou a zaměřím se na druhý papírek, co vypadl z obálky. Je na něm nějaká adresa plus opět se zjevující jméno Benedict Weston.

Asi adresa jeho bydliště. Bleskne mi hlavou.

Ukládám dopisy do stejné obálky a vstávám z dřevěné podlahy. Při zavírání se zarazím a dopis mi přilne k obličeji. Voní jako on – po tabáku a čistě vypraném prádlu. Trhnutím vkládám dopis do obálky a vstanu. Nohy se jakoby už nemohou dočkat a sami od sebe začnou tančit kroky waltzu. S představou Charlesova pevného držení těla se otáčím na půdě stodoly omámená podivnou atmosférou, která se mi vždy naskytla, když jsme spolu tančili.

Přivřu slastně oči a můj tanec se změní z waltzu na balet. Tančím sama s tou nejjemnější elegancí, jakou dokážu vyprodukovat a nepřestávám se culit. Napovrch mi vystupuje mé dětské já. Přestávám vnímat kolem sebe vůni slámy, paprsky slunce a celou situaci ve válce. Ve svých myšlenkách tančím na svěží zelené louce a prodírám se trávou stejně jak vítr k budově na břehu třpytivého jezera. Scéna se mění na světla velkoměsta a já se ukláním před velkým publikem lidí. Doširoka otevřené oči mi blikají po mase lidí stejně jak hvězdy na obloze když se rozhlíží kam spadnout.

Dinari – naše zářící hvězda...

Hezký význam jména.

Slezu zase žebříkem dolů. Má cesta vede zpět do domu. Podle slunce zjišťuji, že se brzy bude sklánět k půl čtvrté. Tiše vejdu do domu a vydám se do svého pokoje. Cestou nahoru pevně držím oběma dlaněmi obálku na prsou. Nikoho naštěstí nepotkávám. Až teprve Melanie.

„Mohla bych se na něco zeptat?" odkašlu si. Služebná si opráší ruce do černé sukně. „Zajisté."

„Kde bych našla tuhle adresu?" podstrčím ji do rukou lístek.

„Proč to chcete vědět?" ptá se. V jednom souvětí ji řeknu, co mi Charles napsal. Melanie povytáhne překvapeně obočí. „Zajímavé."

„Myslíte?"

„Ano. Pan Farlow junior nikomu nikdy nic nezařizoval."

***

K večeru zamířím do knihovny panství. Melanie mi prozradila, že je v nejvyšším patře, vedle Charlesova pokoje. Prý ji hned poznám. Stojí na konci chodby a její dveře září tyrkysově modrým natřeným dřevem. A opravdu. Projdu dlouhou honosnou chodbou, na jejíchž stěnách visí krásné obrazy se zářivými barvami, laděnými do pískově hnědé a tyrkysově modré. Nikdy jsem neviděla moře, ale tato chodba mi ho dost připomíná z principálova vyprávění. Když už vím původ lady Espinosi a jejího manžela, začínám si všímat více nápisů v jiných jazycích. Nějak mi docvrnkne, že musí být buď ve španělštině, nebo ve francouzštině. Úsměvně přejíždím po zlatých rámech obrazů a mé bosé nohy brouzdají po krásném měkkém modrém perském koberci. Ručně vyřezávané hodiny s mořskými vzory ukazují tři čtvrtě na jedenáct. Jdu do knihovny právě kvůli tomu, abych tam strávila nerušený čas vybíráním knížky. Neviděla bych nic z téhle překrásné místnosti, kdyby tu nezářily vysoké svícny na velkých komodách. Z pozornějšího pohledu jsou vidět iniciály na dřevu vyryté ozdobným písmem. Zvednu jeden z nich. Zanedlouho se zastavuju před krásnými dveřmi opravdu modře vyzdobenými a zatáhnu za zlatou kliku. Dveře zaskřípou společně s mými kroky po prkenné podlaze.