Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Špatné zprávy

Mehir se prudce otočí a s rozšířenýma očima hledí na hořící stodolu. Studené slzy smívají pouze můj obličej. Na stodolu nestačí.

Musíme pro pomoc.

Jak nejrychleji mohu Mehira dobíhám. „Musíme pro pomoc."

Mehir tiše kývne, s pohledem upřeným pouze na stodolu a rozeběhne se, jak nejrychleji může k obydlí. Už jsem skoro zapomněla, jak je rychlý. Dostává k hlavním dveřím a vbíhá do chodby. Splašeně se zastavuji u jednoho sloupu do tvaru kamenné vázy a zhluboka dýchám. Na obzoru vidím hořící stodolu. Z velikých oken vidím zářit obrovské světlo, až stodola působí spíš, kdyby se v ní ukrývalo samotné polední slunce. Strhávám ze sebe zbytečné oblečení. Garibaldy putuje na zem, stejně i teplý svetřík. Potřebuji dýchat. Mám štěstí, že mě tu takhle nevidí Charles. Ten by mi dal.

A za co přesně? Ptám se sama sebe. Za to, že můžeš umrznout, nebo za to, že jsi podpálila stodolu se senem?

Zatnu zuby. Nesmíš brečet, nesmíš. Už jsi se dneska naplakala dost. Důležitá je stodola...

O chvilku později z panství vybíhají sloužící, nádeníci a všichni, kteří mohou přispět ruce k dílu. Dokonce některé zaměstnané ženy. Pár jich utíká směrem k studně opodál, ale většina běží směrem ke své po rok nasbírané úrodě.

Drtím lem sukně, když slyším, jak na sebe splašeně halekají. Svit měsíčního světla a chladný vítr dodává smutné náhodě hrozivou atmosféru. S očima upřenýma před sebou vbíhám do kuchyně a popadám nejbližší možnou věc, do které by se dala napustit voda. Cestou se střetávám se starou kuchařkou. Baculaté tváře má zarudlé, oči zrovna tak. V ruce drží svíčku. Stejnou, které jsem donesla na setkání. Na sucho polknu. „Z-zbylo tu ještě nějaké vědro?"

Kuchařka zavrtí hlavou. „Poslední si vzal Joseph."

„Ach, dobrá..." Zamumlám rychlé díky a snažím se dostat skrz uličku k východu. Půjdu aspoň pomáhat ke stodole.

„Víš, co jsi způsobila?!" uslyším zavrčet odněkud ze stínu. Zatrne mi, když zjišťuji, komu ten hlas patří. Tobias Farlow si bere do rukou kabát. V rukou drží kus zmuchlaného papíru. „Přišli jsme nejméně o horní patro! O část živobytí a to jen kvůli tobě! Hloupé otrokyni, která se tváří, jako kdyby byla paní domu!"

„Byla to nehoda, nechtěla jsem..."

„To nechce nikdy nikdo, když něco zaviní." zavrčí na mne, než práskne dveřmi.

***

„Aspoň, že se stihla zachránit půlka úrody." brblá si pod vousy zahradník Antony při šťouchání v ovesné kaši. Do místnosti vedle kuchyně, kde služebnictvo snídá, dopadají letmé sluneční paprsky. Hrubá záclona nedovoluje krutému větru pronikat dovnitř a krb o kousek dál dodává do rušného dne teplo.

Sedím tu vůbec poprvé. Ráno ke mně přišel George s nabídkou, jestli se nechci nasnídat s nimi. S personálem. A já přikývla. Nechtěla jsem se vidět s Tobiasem Farlowem.

„Myslím, že obchodníkovi Prescottovi budou stačit i koně."

„Obchodníkovi Prescottovi?" ptám se.

"Má si v březnu přijet pro část sena." vysvětlí mi kuchařka. "Jenže teď? Bůhví..." vzdychne a ukousne si čerství chléb. Sedí vedle mě z pravé strany, z levé bouchá pěstmi do stolu George. „No dovol! Koní se rozhodně nevzdáme!" vyjekne George.