Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Budu tvým vojákem

Jednou jsem si na plantážích po označkování připadala ještě hůř...

A to, když jsem utíkala s tichým brekem a příslibem, že ho nikdy neuvidím do neznámé země. Bylo mi jedno kam, hlavně daleko pryč od něj.

Bosa a jen v roztrhaných hadrech jsem přelezla vysoký plot a běžela dva dny v kuse. Nezastavovala jsem se a ani se neohlížela. Jen dvakrát jsem měla dost odvahy si odpočinout. První když jsem se skryla v nedalekém lesíku na stromě a podruhé až ve vysokých polích poblíž Savanah, než začalo pršet. Promáčené stvoly vysokých stonků a zvuk deště ve mně vyvolali úzkost a já se dala do křiku. Můj křik a pláč byl slyšen jen v prostrou blesků, bouře a větru. Slzy a proud špatných myšlenek se spouštěly z nebe a staly se pouhou vzpomínkou. Až doteď. Cítím se stejně jako tehdy...

„Jsem rád, že jsi dorazil." Charles mě pustí a jde se s Robertem poplácat po zádech.

Skutečně je zde.

Robert a Charles jsou příbuzní.

„Aby taky ne! Jen co jsem dostal od Bonnie zprávu, že si se dostal v pořádku z války, nechal jsem farmaření a jel přímo sem." směje se plantážník, až se mu dělají vrásky u očí. Z toho smíchu mi běhá mráz po zádech.

Přesně takhle se smál po označování.

Takhle se smál, když bičoval ostatní otroky.

Takhle se smál, když ostatní křičeli o smilování.

„Kde bydlíš, rád bych s tebou zašel na projížďku." ptá se Charles, až mi v jeho slovech tuhne krev v žilách.

„Ty se hlavně šetři." plácá ho znovu po ramenech. „Bydlím v městečku poblíž. Nu, nevím, jestli by byl tvůj otec zrovna nadšený."

Už to dál nevydržím a otáčím se. Bohužel sukně zašustí až moc.

„Baletko, neodcházej!" Charlesova ruka mě zastihne na odhaleném rameni. Sevřu bolestně pěsti a zhluboka se s nadechnutím otáčím.

„Dobrý podvečer, slečno." usměje se na mě přívětivě. Snědý, někdo by možná řekl i pohledný obličej, mi putuje po celém těle. Ovládnu odpor a pokynu hlavou na znamení.

„Kdopak to je?" ptá se s výrazem upřeným pořád na mě, tělem nakloněn k Charlesovi.

„Ach, to je..."

„Georgie." vyhrknu dřív, než přímo odpoví.

„Ano, je ode mě." Charles má v očích otázku.

„Krásné stvoření. Je však i poslušné?" nakloní na stranu hlavu, až mu do ní spadnou hnědé postříbřené vlasy. Cítím se naštvaně čím dál tím víc, a proto z popudu řeknu: „Dost slušné na to, abych vám popřála krásný zbytek večera a rozloučila se. S pánem bohem."

„Krásná a ještě vzdorná. Vražedná kombinace." líbá mou pravou ruku Walter s úděsným bleskem v očích. „Doufám, že se nevidíme na posledy."

Bez odpovědi a pohledu na Charlese vyrážím ze sálu pryč. Na jeden večer mi to stačilo.

Teď už mě Charles nezaráží. Možná bude naštvaný... V tuto chvíli je mi to však jedno. Už s Waltrem nechci být ani vteřinku ve stejné místnosti.

Míjím urozené hosty s hlavou skloněnou k zemi. Nevydržela bych znova ten podřadný pohled některých z nich. Dnes toho bylo skutečně dost.

Stráže u dveří jsou již v podnapilém stavu, proto mi přes ně nedělám problém projít. Hledám, kde zastavují kočáry. Kde bych mohla najít George.