Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Za svitu červeného měsíce

Stojím jako přikovaná. „A-ale co ostatní? Nemůžeme je tu nechat..."

Charles protočí oči a dopne si poslední knoflíček obyčejné hrubé košile. „Travis se o ně zaručí. Jeho teta bydlí někde na kraji Brooklinu ve větším domě."

„Je to vážně pravda, Travisi?" otáčím se na něj. Kočí krčí rameny, ale kývne. „Jistěže, tetička je slušná žena a poskytne nám větší úkryt na noc. Bude to u ní bezpečnější."

„Kdo se bude starat o dům a kdo..." začnu klást další otázky.

„Nestarej se o něco, co se tě teď netýká." štěkně po mě poručík a lokne si více ze své placatky. Houževnatě zkřížím paže. „To tedy týká! Našla jsem si tu přátele, nechci je opustit."
„Už jsem rozhodl." zavrčí podrážděně Charles. „Máš být vůbec ráda, že tě beru s sebou."
„Ochraňte spíš je, vaše služebné, kteří se o vás starali." odporuji stále. Charles si prohrábne své krásné zlatavé vlasy a změří si mě pohledem. „Už. Jsem. Řekl."

„Nemáte právo mi rozkazovat."

„Charles to myslí dobře." zastává se ho Edward. Vrhnu po něm pohled. „Ano, toho si také vážím, jenom vás tu nechci nechat. Toť vše. Navíc kdo vás pořádně ošetří? Vždyť některá zranění nejsou zase tak lehká."

„Budeme v pořádku, slečno." přimlouvá se Travis. „Má drahá tetička vlastní menší lékárnu a sama je zdravotnice."

Skousnu si ret směrem Bettany na lůžkách. Jestli Travis mluví pravdu...

„Dobrá." povzdychnu si nešťastně.

***

Charlesův kůň kluše cestou skrz zaprášené a polorozbořené domy. Cestou míjíme občas nějaké rozmasakrované tělo, zahalené tmou. Nepočítaje oběšených lidí, mrtvých koní a jiných zvířat. Při většinu těch obětí nechávám oči pohltit také tmou a tisknu se obličejem k hřívě voňavého koně.

Už ani nevím, kdy jsme vyrazili. Ale třicet minut to bude určitě.

Charles usazený zamnou je zcela potichu. Chápu ho. Taky se snažím být zticha, aby nás nikdo nepřistihl. Červený kouř za dalekými domy prozrazuje, že ve městě pořád neustále probíhá boj. Mírně se otřesu při pomyšlení hrůz, co může lidská mysl dopustit na nebohých lidech....

Utíkala jsem skrz plantáže a brečela na celé kolo. Mé tříleté tělo si už zvyklo na ustavičný rytmus běhu.

„Neřvi! Nebo ti k tomu dám důvod, negře!" zavolal za mnou správce plantáží. Bič prořízl vzduch a zastavil se u mého kotníku. Začala jsem plakat ještě víc.

„Už nikdy nebudeš odmlouvat a říkat, že lžu! Jasný?!" zavolá blížící se hlas podruhé. Stačila jsem uskočit a běžela s bolavým kotníkem dál. Nezastavovala jsem se a neotáčela se. Neohlížej se... Neohlížej se....

„Žádnej červenej měsíc neuvidíš, protože není!"

Doběhla jsem k chatrčím, kde spali všichni mí blízcí. Jen při té bouřce co se odehrávala, jsem nemohla rozpoznat, v jaké chatrči spí maminka. Proto jsem zaplula do té nejbližší a vyděšeně se přitiskla na prohnilou dřevěnou zeď a ztěžka oddychovala. Nemohla jsem za to, že jsem chtěla vidět červený měsíc. Nebo aspoň tak to Velký Tom říkal... že dnes na něj bude ideální doba. A Velký Tom nikdy nelhal.

Hřmot se spojil s řevem správce. Malinko jsem vyklonila hlavu a viděla, jak z chatrče odnaproti vláčí velká postava jednu malou za nohu. Zděšeně jsem si přitiskla opět na stěnu a dala se do tichého breku.