Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Kladení nezodpovězených otázek a odpovědí

Uběhnou dva dny od dopisu Waltera. Odpověď mu posílám na poslední chvíli, ale pořád se cítím nerozhodná.

Dělám správně?

Nebude se Charles zlobit?

Už tak jsem mu zatím neřekla o Victorii a Benedictovi. Události, které se za posledních osmačtyřicet hodin staly, všechno přehlušily.

Vojáci se marně snažili přemluvit Charlese, ať jde do boje. Nakonec prý podle George někteří zlostně odešli do Waterflowerských nevěstinců, naopak ti jiní rozumnější brali Charlesovo rozhodnutí v potaz. Pořád se nedostavila poslední várka. Paul říká, že by měli dorazit do týdne, jenže ten se pomalu blíží ke konci...

Chladné páteční ráno je samá vločka a mráz, proto si sebou do města beru chundelatý kožíšek od Charlese a teplejší šedivé šaty s jemnými knoflíky. Mé oblíbené po Esmé nechávám na panství. Nechci brát v potaz, aby se Walter zbytečně rozptyloval.

„Víš, že děláš dobře?" ptá se mě George, když vyskakuji na kozlík. „Neměl bych jít s tebou a vybarvit našemu otci, že má ještě syna?"

„Neví ani o mně."
„A ani se nic nedozví, že?" nadhodí George se zatáhnutím otěží. Vůz se rozkodrcá po posypané cestě.

„Tebe by možná i přijal. U mě si nejsem tak jistá." polknu. George si odfrkne. „Radši si své tajemství nechám pro sebe. Určitě by si na mě stejně nepamatoval. Na mou matku už vůbec."

Odhrnu si neposedný pramínek černých vlasů z čela a svěsím koutky. „Na mou také ne."

***

Waterflowers vypadá kouzelně jako z pohádky od Hanse Christiana Andersena. Malé domečky jsou pokryté vrstvou sněhu, krámky na ulicích září všemi barvami a ve vzduchu je cítit sladké pečivo. Pod zamrzlou fontánou, u které sedí paní s vyšívaným stolkem, plavou drobné rybičky. Na Boží hod zbývají skoro tři týdny, přesto se lidé z nadcházejících Vánoc radují už teď.

„Máme ještě čas?" ptám se George při prohlížení si nadšených obyvatel.

„Moc ne. Za osm minut se blíží dvanáctá." pohodí hlavou s chundelatou čepicí k radnici George. Hodiny skutečně ukazují lehce před druhou.

„Škoda, chtěla jsem si projít trhy."

„Můžeme potom." mrkne na mě rozverně nevlastní sourozenec.

„Snad se mi pak bude chtít." vzdychnu si a sklopím pohled. George mě chytne za rameno a zvedne mi hlavu. „Vyjde to. Budu ti na blízku, a kdyby se něco stalo, zakročím. Neboj se." Zpříma se mu podívám do očí a mírně kývnu. George mi s lehkým úsměvem natáhne rámě. „Kam cestujete, slečno?"

„Do Wooden Bucket, pane." přistoupím víc uvolněně na jeho hru.

„Ach, to je náhoda! Já též! Slyšel jsem, že tam vaří výborné cizrnové kaše...."

***

Hospůdka Wooden Bucket voní po jarních květinách a její prostory jsou důkladně obložené dřevem. Veliká okna u zadní stěny mají výhled na malebné uličky a masivní stoly vypadají, jako kdyby byly vyřezávané od krajkáře. Okouzlení mi však kazí pohled na stůl vpravo od pultíku na objednání. Walter sedí nad rozečtenou knihou a na stole má vedle sebe veliký korbel. Naštěstí si nás nevšimnul. Pokynu směrem ke Georgovi aby se šel usadit a sama se vydávávám na opačnou stranu. Jakmile jsem u něj, zvedne Robert zvědavě hlavu.