Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Zhasnutá

„Podala bys mi hřeben?" ptá se Rose po skončení představení, u kterého nesměli chybět ani naši nezvaní hosté. Měli místo v pravém rohu a zabrali celé tři linie židlí.

Podám plavovlásce hřeben a zamyšleně si prohlížím svůj kotník. Dnešní večer mu dal pořádně zabrat. Nahmatám menší jizvu a snažím se vybavit na ní vzpomínku. Od všech jizvem které mám, znám příběh. Od téhle si však nic nepamatuji.

„Děvčata - vojáci potřebujou vodu." zabručí kartářka zpod plachty stanu a my zabručíme s ní. Měly jsme se v plánu podívat do nedalekého města.

„Už jdeme." opráším si ruce do dlouhé sukně a společně s Rose vycházíme ze stanu. Naše maringotky jsou viditelně odlišné od těch ve kterých sídlí vojáci. Nejenže jsou dál, rozděleny pomeznou čárou - mají před ně postavené své pušky a rozvěšené prádlo. V kruhovém stanovém prostoru cizích mužů, sedí šest vojáků a holí si tváře dýkami od vousů. Vypadají děsivě. Rose žmoulá svou halenku, když se na sucho ptám: „Jak vám můžeme pomoci?"

Jeden z vojáků ukáže na mě, zazubí se a nasměruje špinavý prst na košile. „Vyprat slečno, vyprat."
„Jak si přejete..." kývu hlavou na souhlas.

„Chtěl někdo z vás vodu?" ptá se Rose rozpačitě.

„Já, slečinko." říká ten samý a koketně našpulí ústa. Rose si toho nevšímá, pokyne hlavou a pošeptá mi: „Jdu pro vědro. Hned jsem zpátky." Než stačím říct něco dalšího, ozve se za mnou další hlas: „Teď potřebuju něco já, krásko."

Ve vedlejším karavanu jsou otevřené dveře a v nich stojí mladý generál bez košile. Nesnažím se nedívat na jeho vypracovanou hruď, s jednou velkou jizvou u ledviny. Skrz vojáky je slyšet smích.

S nadechnutím se blížím k pronikavým očím generála a zastavuju se před jeho karavanem. „Ano?"
„Dones to principálovi a rychle." usměje se levým koutkem úst a podává mi do dlaně menší dopis. Jeho tricepsy se zatnou a s ním i ruka, kterou přidržuje tu mou.

„Pustil by jste mně? Říkal jste přece, ať sebou hodím." zamračím se do země a má paže je okamžitě volná.

„Ovšem."

***

Tančím jako o život na přípravu nového čísla. Principál dbal na to, abychom dělali akčnější a víc nabitá vystoupení. Proto vytahuju míč a dělám převážně sestavu na něm. Levou nohou na něj vyskočím a pravou držím ve vzduchu. Na to se s nohou pohybující na balónu, otáčím po místnosti jak divá. Nezapomína m přitom natahovat paže.

Dnešní vystoupení se neslo trochu v nepřítomnu. Nevím jestli to vyvolal příjezd vojáků, či něco o čem nevím, ale i tak nám obecenstvo zatleskalo. Předváděla jsem sestavu bez míče. Další číslo předvádím s ním. Míč jsem si ponechala jako eso v rukávu na číslo, které si připravuju přes dva měsíce. Trénuji vždy v brzkých hodinách. Jak tak přemýšlím v kolik zítra vstanu, levá pata sklouzne z lesklého povrchu nafouklého balonu. Kosti se rozchrastí pod studenou zemí jako děsivé nástroje. Se syknutím se zvedám a ohlížím se po tichém pokoji. Hororové téma tomu všemu dodává výhled přes okno s roztaženými závěsy a nepatrné stíny klecí se zvířaty. Zatahuji závěsy, ubezpečím panty na dveřích a ucpávám škvíry okna starými kusy hadříku.

Když ležím v posteli se svou kukuřičnou panenkou od matky, a chci zhasnout svíčku, na mysl si přehrávám, co se dnes stalo.
Jako první probíram v hlavě Mehirovo rozhodnutí.

Vážně chce opustit cirkus?

Myšlenka na to, pokud vážně chce do světa a opustí nás, mě naplní smutkem. Můj malý karavánek mi v tuto chvíli nepřijde útulný.