Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Zjištění

Už v pokoji chodím dokolečka nejméně deset minut. Probudila jsem před deseti minutami a to je půl osmé! V cirkusu se vstávalo v šest. Taková ostuda...

V tenké košilce mi zima není. Přistoupím k oknu a zamrkám do slunečního jasu, skrytého za mlžným oparem. Výhled z pokoje mám francouzským oknem na rozsáhlou pouliční cestu.

Rozhodnu se, že se převléknu a začínám hledat své oblečení, co jsem nosila v cirkuse.

Když si navlékám bílou halenu, nepomyslím ani na korzet a utáhnu si více hnědou vestičku. Obyčejná sukně mi ladí k pokožce a neposedné vlasy zkrotím hřebenem. Zrcadlo s nočním stolkem mám nedaleko od sebe. Ještě nikdy jsem takové velké neměla. Pomalu k němu přistoupím a zkusím otevřít první šuplík. Vypadne na mě hromada šperků a mašlí. Opatrně si prohlížím jednu světle fialovou a vážu si s ní vlasy do copu.

Otáčím se a zatáhnu za kliku. Opatrně – aby nevrzala. To se však nestane. Klika vrže, vrže a vrže. Se skřípěním vybíhám a zklidním krok. Některá okna jsou otevřená, ale většinou ne. Procházím kolem mapky dvou evropských států a se zájmem ji pozoruju. U hranic Francie na východní straně je s nadpisem města Cerbére něco napsáno ve francouzštině. Mrzutě odcházím, když zjišťuji, že celá mapa je pojmuta francouzsko-španělsky. Neumím ani jeden jazyk natož i pořádné čtení ne. Při vzpomínce na čtení mi ulpí slibované dopisy. Do té doby se musím ve čtení zlepšit.

„Paní?" ozve se za mnou cizí hlas.

„Á, dobré ráno." usměji se na ženu ve středních letech, v černobílé uniformě.

„Paní, musíte semnou. Musím vás převléci."

„To není třeba. Mě to takhle stačí." přejedu si po obrysu sukně. Služebná si skousne ret. „Bohužel tu takhle nemůžete chodit, paní. Není to – neurazte se – přístojné."

„Oh," nechápu, ale přikyvuji. „v tom případě pojďme."

„Mimochodem, jak se jmenujete?" zajímá mě, když mi otevírá dveře.

„Melanie, paní." zasmušile odpoví při zavírání dveří.

„Melanie, hezké jméno."

„Děkuji." Rozhrne závěsy. Na vteřinu mě oslepují sluneční paprsky. Je vidět, že má věci pod kontrolou. Tmavohnědé vlasy pod čepcem se ji nepatně prolínají s šedými pramínky a ve vyrovnané tváři má menší známky únav. Jantarové oči mě měří zkoumavým pohledem. „Louisa mi říkala, co jste včera pro našeho pána udělala."
„Je v pořádku?" strachuji se. Melanie si povzdechne. „Ano, jako vždycky."

„Ehm, nerozumím?" opřu se o roh postele. Melanie mezitím vytahuje ze skříně korzet a béžovou látku šatů. V duchu zaúpím. Korzet ne!

„Víte, s ním je to složité." pokládá věci na postel a z šuplíku tahá bílou spodničku. Napnu uši.

„Neměla bych vám to říkat, slečno." Přistoupí ke mně. „Budete si to muset sundat."

Myslí tím vestu a košili pod ní. Rozvážu si vestu a Melanie mi pomáhá z oblečení dolů. Mezitím netrpělivě čekám.

Čekám na odpověď.

Melanie mlčí po dobu, co mi nahé tělo nezahalí spodnička, a na nohou nemám boty na menším klínku s mašlí. „Víte, pan Charles nechtěl jít do války. Zůstal na něj otec, který bojoval ještě v bitvě s indiány." začne konečně služebná. „O matku přišel jako malý chlapec, kdy zemřela na zápal plic." odvrátí se a bere ze skříně krémové růžovou látku. „Už od třinácti pije. Pil by snad i od té doby, co..." nedokončí větu a přehodí přes spodničku měkkou látku šatů. „Zhoršilo se to, když ho pan Tobias dal na vojenskou internátní školu. Ani tam za ním nechodil – musela jsem vždycky já. Nedokážete si představit, jak ho to tam změnilo. Ještě více ho však změnila válka. Občas se z ní vracel – jako teď." V pase mi šaty přepásala tlustou stuhou a uhladila je na rukávech. Teď je mám nepatrně delší než včera. „Doufám, že je to snad naposledy..." Dovede mě k nočnímu stolku a pokynula mi, ať sednu na židli. Okamžitě ji poslechnu a napínala uši, co mi k neštěstí poručíka řekne dál.