Tanec Severu - Alora "Můj sen"

O pár měsíců později

„Sakra pohněte někdo s tím slonem!" křičí principál na rozjančené chlapce, tahající dva medvědy do menších klecí. Dnes je to přesně o pět a půl měsíce, co náš cirkus začal krachovat úplně. Spoustu mladých odešlo za lepší prací do Atlanty (většinou to byli černí), rozkvétajícího se města, kde náš tolik známí cirkus před i ve válce dokázal rozesmát a potěšit lidi. Tentokrát je to však jinak... Válka přitvrdila. Opravdu neskutečně moc. Je to tak hmatatelný rozdíl, že mám každou chvíli husí kůži. Pořád si nemohu připustit, kolik se toho za ty měsíce stalo.

„Už jdeme!" čertí se Owen Stone a jde Mattewnovi pomoci. Předává otěže jednomu ze klaunů Bertimu, který není dostatečně silný - jeden medvěd opět vyleze.

„Krucinál!" zařve neskutečně naštvaně principál. Znám ho. Vím, že to nemyslí vážně... Ale v této bouřlivé páté červnové noci, kdy se máme přesouvat, není ve své kůži. To však nikdo. Zrovna včera se nám donesly zprávy o bitvě někde v dálném severském městě. Pro nás jižany to dvakrát dobře nevypadá... Stáhne se mi žaludek jakmile na to pomyslím. Radši jdu pomoci skládat dvoje náčiní činek a neohlížím se na velkou hádku za mnou.

„Aloro!" uslyším bolestné zaječení Rose a s hrůzou se dívám jak si visí z jednoho stožáru hlavou dolů. Všichni kolem mě rychle skládají a balí věci na cestu. Jen jeden muž Gordan si ji všímá a stejně jako já se vydává k ní.

„Vydrž!" zakřičím a vydávám jak nejrychleji mohu k ní.

Lézt jsem se naučila na plantážích při jednom požáru, kdy jsme obzvlášť dostali velký výprask. Má záda si to velmi dobře pamatují... Zatímco lezu k ní, Gordan shromažďuje menší trampolínu pro akrobaty. Stožár je opravdu vysoký, nepřestávám však lézt.

„Aloro, Aloro!" vzlyká Rose. Až teď si teprve všímam nějaké nabodnuté věci na své noze. Je to háček od plachty stanu. Uklouzne mi chodilo, ale naštěstí se včas zachycuju a škrábu se dál. Jde to stěží, déšť mi klouže pod nohami a brání mi výhled na Rose.

Zuby mi skřípou jako narezlé klece, vlasy vlají v zplihlém závoji... Konečně se k ní dostávám. Co nejrychleji Rose odvažuju od látky, která mou přítelkyni k stožáru poutá. Háček se pokouším stejnou rychlostí vyprostit, ale plavovláska upadá do bezvědomí. Jen tak tak držím na místě. Stejně vážíme – já dokonce míň (čtyřicet osm kilo) – přesto ji však nehodlám pouštět. Háček vyrvávám ve stejné chvíli, kdy se ozve zlověstné křupnutí. S Rose na břiše a s křikem padám dolů. To už slyším, jak se pod námi něco děje. Za necelou minutu padáme do trampolíny. Těžce vydechuji.

Po pádu se kolem mě obmotají pevné ruce Mehira. Slyším jeho uklidňující slova, ale nejdřív se chci ujistit, jestli je Rose v pořádku. Měkce se vytrhuji své lásce z náručí a přistupuji k ní. I ona ztěžka oddychuje. Náš lékař a zároveň další krotitel, ji měří tep. Kolem nás se shromažďuje celý cirkus. Z původního počtu čtyřiceti lidí zbylo dvaadvacet. Principál stojí mlčky a přihlíží. Kdyby se Rose něco stalo, klaunů by už bylo jen tři. I tak je to málo. Lincolnova reforma na propouštění zaútočila na vyhladovělé a vystrašené černé jako lék na jed. Většina odešla za lepší prací. Proto se počet klaunů a ostatních zmenšil. Principál je samozřejmě rád za právo černých. Ale pochopitelně truchlí nad odchodem lidí z cirkusu. Žijeme tu jako rodina.
Lidem co odešli, přeji vše nejlepší k naplnění osudu. Snad najdou své vytoužené štěstí...

***

„Víš jak jsem před nějakým časem přemýšlel – před tím požárem." ptá se mě další den Mehir u oběda. Jídlo si také vybralo daň za úpadek... Lanadaed se však nevzdává a pořád klidí u naší komunity úspěchy. Utábořili jsme se na travnaté planině, kousek od dalšího města, kde budeme dnes večer vystupovat. Provizorním stanem společně s kuchyní, se line smích cirkusáků. Olabisi totiž předvádí stojku na rukou a Rose (naštěstí jen s obvázanou nohou) přitom zpívá potrhnou písničku.

Vesele přikyvuji na Mehirovu otázku a polykám tvrdý chléb.

„Přemejšlel jsem, že... No víš... jestli není na čase udělat krok vpřed za lepším životem." krčí svými velkými rameny Mehir a já pouštím s otevřenou pusou chleba do klína. „Jakože by si chtěl odejít?"

Mehir přikývne a ve mně se vzedme velká vlna smutku, jako bouře minulou noc. „To by jsi udělal? Opustil by si svůj domov?" zvedám se urputně ze zaprášené země. Nemohu uvěřit jeho slovům.

„Aloro," promne si krk. „Stejně dobrej život se dá najít i ve městě. Navíc když máme teďkon právo." chytá mě za paži, já však vzdoruju. „Mehire – j-já nechápu, proč chceš opustit místo, které ti poskytlo střechu nad hlavou a nechalo tě svobodně žít. Že by jsi opustil mě..."

„Nikdy bych tě nenechal samotnou." bere můj obličej do dlaní. Jeho rysy změknou. „Myslel jsem, že bysme mohli jít spolu. Jen ty a já."

„Nemůžu to tady opustit." vrtím urputně hlavou a odvrátím tvář k rozesmátému publiku kolem klaunů. „Hlavně ne v téhle době. Kdyby nebyla válka, kdyby nebyla tahle do– "

Nestíhám doříct větu, protože do stanu vběhne rozlícený Shate se strachem v očích. „Seveřani! Seveřani jsou tady!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahojky, taky jste překvapení jako já? Ani nevím kde se to vzalo, abych takhle rychle přikládala další části :D! Ale i tak děkuji, že Alořininy zážitky čtete a doufám že vás během psaní nezklamu :)! 

Obrovské překvapení pro mě bylo, když jsem přidávala naposled před týdnem a má povídka měla sto sedm a teď má přees sto padesát přečtení :)! Opravdu moc děkuji :)! Jak za čtení, tak za hvězdčiky a za první komentář :)...

P.S. Chtěli byste, abych přidávala častěji po malých kouskách (když už nějaké napášu :D), nebo po vážně deelší době a delších kapitolách :)? Nebojte se mi napsat do komentářů, já vás nekousnu :). Tak tedy zatím ahoj u dalšího pokračování,

vaše Christine-Marie :).