Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Náznak citu

Sluneční paprsky spolu s vůní lesu mě vzbouzí s úsměvem na rtech. Trvá jen chvilku, než si uvědomím, že to, co se mi míhalo před pěti minutami, byl jen sen. S mírným zívnutím se posadím a protřu oči. Charles spí vedle mě. Je smotaný do klubíčka a se zavřenými víčky oddechuje. Potichu vstanu a podívám se na obzor. Červencové slunce je v plném proudu a ozařuje široké zelené pláně pod námi. Včera v noci mi toto místo nepřišlo tak krásné, jako teď. Upřeně jdu ke srázu, sedám si na jeho okraj a na chvilku opět zavírám oči. Kopec není kopec, ale skála. Uvědomím si, když mi vítr čechrá vlasy a já shlížím na řeku pod námi. Energií nabitá se po nějaké chvilce otáčím na poručíka stále zabaleného pod přikrývkou.

Co by tomu řekl, kdybych ho nechala spát celý den?

Určitě poctivě držel stráž...

Na sto procent by mi vynadal. Uchichtnu se nahlas, až se poručík převrátí na opačnou stranu a rozlepí oči orámované dlouhými řasami směrem ke mně. Jen co spatří, kde sedím, vyskočí na nohy. „Co děláš zrovna na kraji?! Mohla by si spadnout!" Přiběhne ke mně a chytá za ramena. Vesele s nimi cuknu, takže zůstanou na místě. „Mě se tu líbí sedět."
„To je sice hezké, ale spěcháme." založí si silné paže na ramenou. „Mimochodem, jak dlouho jsi vzhůru?"

„Asi necelých pět minut." promnu si krk a zakloním ho k čisté obloze, která je stejně barevná, jako Charlesovi oči.

„Dobrá... Musíme vyrazit. Ať neztrácíme čas." rozhodne.

„Proč tu nemůžeme zůstat? Vždyť je tu krásně." skousnu si ret. Samozřejmě že vím odpověď, ale malá jiskřička naděje na to že bychom tu mohli ještě chvíli zůstat, ve mně plápolá pořád.

„Spěcháme, baletko." sedlá vraníka poručík. „Máme před sebou ještě dva dny cesty."

S povzdychem ho poslechnu a zvedám se na nohy. Avšak jedna bota mi sklouzne o vlhkou hlínu. To zapříčiní můj pád ze srázu.

„Georgie!" slyším Charlesův křik. Vyděšeně kolem sebe začnu tápat, žádná z mých rukou se nedokáže zachytit. Poručíkův obličej se zmenšuje stejně tak jako moje vzdálenost k zemi. Udělám jednu velkou chybu a podívám se dolů. Pode mnou hučí rozbouřená říčka. Zakryju si obličej rukama a padám do ledové vody.

***

Rozlepím oči a divoce se nadechnu. Nade mnou stojí zamračený Charles. „No konečně..."
„C-co se stalo?" zachraptím a zkusím se posadit. Charles mě zadrží dvěma prsty a jemně zatlačí směrem k zemi. V očích má však hněv. „To mi spíše pověz ty! Jak to, že jsi nedala na mou radu, abys od toho srázu šla dál?! Musel jsem ti dát umělé dýchání a to jsem vůbec netušil, jestli to na dívky působí stejně jako na vojáky z války! Bál jsem se, abych ti nezlomil žebra!" hudroval.

Oněmím.

Uvědomím si totiž dvě věci.

Poručík se o mě bojí.

Dal mi dýchání z úst do úst.

Nevím, jestli se při té druhé cítím příjemně (bouří se mi pocity pro a proti), ale u té první mě jeho starost těší. Zdá se mi, že už mě tolik nebere jako majetek. Skousnu ret, abych se neusmála. „Takže vy jste o mě měl strach."

Charles se prudce otočí ostře řezanou čelistí ke mně. „Ne. Neměl."

Skryju úsměv. „Uhm, vyrazíme? Sám jste říkal, že pospícháme."

„Jsi tedy v pořádku? Nebolí tě nic?" přeptává se s ledovým výrazem. „Protože to vypadalo jako dost ošklivý pád."

„Zatím nic necítím. Uvidíme, jestli se snadno postavím na nohy." nadhodím a jdu uskutečnit svá slova. Při došlápnutí na pravou nohu bolestně syknu. „Něco mě... zabolelo na stehně."

Charles se zamračí a zkusí mi odhrnout lem sukně. Chytím ho za zápěstí a s rudými tvářemi zakroutím hlavu. Poručíkovi rozverně zajiskří v očích. „Jsem rád, že jsi mi dala záminku se podívat."

„Nepodíváte se." odstraním Charlesovu dlaň z hrubé látky. Naštěstí ji nestačil odhrnout...

„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil." pokrčí rameny Farlow. To mě dopálí. „Nechte si tyhle řečičky. Na mě neplatí!" píchnu ho ukazováčkem do hrudi. V dálce se klidně pasoucí kůň blíží k nám. Charles vyzdvihne oba koutky. S vystrčenou bradou se pokusím udělat krok. Bohužel při chůzi je bolest ve stehně horší. Zatnu zuby a jdu dál. Charles mě rychle dohoní a srovná krok. „Už jsi uvažovala, jak se si budeš užívat svobody u mého otce?"
„Pokud se nepletu," z úst mi unikne bolestný vzdech. „mě váš otec nemá zrovna moc v lásce."

Při vzpomínce na večer, kdy přišel do New Yorského domu, mi tuhne krev v žilách. Obraz zmítajícího se Charlese je ještě příliš čerstvý.

„On nemá rád nikoho." řekne zcela s klidem. Stočím k němu pohled. Přidá na kroku a dostává se ke koni rychleji než já – pochopitelně. Vidím jeho tvář až když stanu před koněm: přehrabuje se v tašce a hází mi jablko. Zachytím ho a hladově se zakousnu, než abych se zeptala na dodatečnou otázku k Farlowovi seniorovi. Až po prvním kousnutí mi dochází, jaký mám hlad. S jablkem v pravé ruce se zachytnu hrušky a přitáhnu se do sedla. Poručík se sedá za mě. „Ty mokré šaty studí, určitě si je..."
„Ne, děkuji." přeruším ho rázně. „Budou mě chladit, když vystoupí v poledne slunce na obzor."
Zastavujeme až k večeru, kdy první měsíční paprsky vrhají stíny na malou osadu. Unavená z neustálého sezení v sedle, mi Charlesův nápad přespat v nedalekém hostinci, přijde nadmíru dobrý.

***

Přejdu přes práh pokoje a rozhlédnu se po interiéru. Stěny jsou obložené dřevem a dvě postele u okna jsou skromně ustlané. Je tu teplo a příjemně útulno.

Odhrnu závěsy. Měsíc už není červený, jen je kulatý. Oparně závěsy zatáhnu zpět a podívám se na nachystanou káď s vodou. Charles zmizel dole v hospodě, takže mi nedělá problém si bez ostychu vlézt do horké vany. Před odchodem byl mírně zamlklý, ale neptala jsem se ho proč.

Smýt sebe špínu je po takové dlouhé době slast. A horká voda též. Omyji si odřené koleno a také malou ranku na stehně. Naštěstí to je jen roztrhnutá kůže.

Proč mě to tak bolelo?

Mávnu nad tím rukou a v dlouhé noční košili se přesouvám do peřin, do kterých si beru i svůj ranec s věcmi. Kukuřičnou panenku dávám na stranu a vytahuji svázané dopisy. Užuž si chci rozsvítit svící, ale zabrání mi v tom nově příchozí Charles s lahví v ruce.

Ostražitě čekám jakoukoliv špatnou reakci na alkohol. Jenže se nic neděje. Farlow je podezřele potichu pořád. Sice je vidět, že má nějakou skleničku v sobě – nedrží moc dobře rovnováhu –, ale nevšímá si, že nespím. Opatrně si lehám do postele a skrz skoro zavřená víčka sleduji jeho záda. Také se dívá na měsíc. „Je dobře, že jsme tady..." pokládá prázdnou placatku na noční stolek. „Spaní na zemi mi připomíná válečné tábory, kde jsme spali dohromady jen čtyři hodiny za den."

Pomalu jde ke mně. Instinktivně přivírám oči ještě trochu více. Poručík bere do ruky svíci a zase jde zpět k oknu. Slyším zápalku jak škrtne. Místnost ozáří mdlé světlo. Spolu s oblohou pokrytou hvězdami vytváří tajemnou atmosféru. S dopisy přitisknutými na srdce pozorně naslouchám, co do tmavé noci Charles potichu šeptá a svírá se mi přitom srdce. „Vše nejlepší, maminko."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Moc vám všem děkuji za 1,3K přečtení; komentáře a hlasy :). Jste skvělí <3!  PS: Snad nevadí, že jsem do téhle kapitoly přimíchala trochu víc romantiky :DDD

Ještě jednou moooc děkuji za všechnu podporu a těším se na vás u další části,

vaše Christine-Marie :*