Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Hořké přijetí

„Je škoda, že jsme se ve městě nemohli zdržet déle." prohodím, když uháníme skrz zelené pláně na koni.

„To je pravda. Můžeš se tam ale kdykoliv stavit, protože od panství mého otce je Cupsunny necelé čtyři hodiny cesty." objasní mi mladý poručík. Po chvíli dodá. „Neříkej, že se ti tam tolik líbilo."

„Kdybych řekla ano, co by se změnilo?" zakloním hlavu, abych mu viděla do obličeje. Charles se pousměje.

„Hm, takže jste říkal, že panství vašeho otce je už kousek?" změním téma a pohlédnu na prašnou cestu, ohraničenou mírným plůtkem před námi. Kolem nás jsou pořád zelená prostranství a občasný statek.

„Do hodiny bychom tam měly být." odpoví mi. „Nejdřív si ale odpočineme." Cítím, jak se mi jeho paže nevědomky otřou o boky a přitáhnou uzdu. Vzpomínky na včerejší tanec probudí motýlky v mém břiše. Abych je zahnala, prohodím: „Neříkáte to moc nadšeně."

„Co přesně?" skrčí obočí Farlow a seskakuje s koně. Zdá se mi, že je od dnešního ráno čím dál tím víc mrzutější. To se mi nelíbí...

„Nejste rád, že svého otce uvidíte?" otáčím se ke skoku.

„S otcem je vždy trochu více práce." ušklíbne se.

„Vy jste ho měl aspoň možnost poznat." skousnu si ret. „Já bohužel takovéhle štěstí nemám."

„Jak to? Narodila ses na plantážích, musela jsi ho tam vidět, nebo ne?" pozvedne blonďaté obočí. Zavrtím hlavou a spolknu vlnu melancholie. „Nikdy. Matka mi o něm nic neřekla. Nebo spíš já se neptala. Jen jednou ano a to ji rozplakalo."

„Někdy je možná lepší svého vlastního otce nepotkat. Co já bych dal za to, aby se to stalo." skloní hlavu, až mu napadají mírně rozcuchané vlasy přes obličej. Mám nutkání je odrhnout.

„Otce si nikdo nevybírá." zamumlám. Charles dělá, že to přeslech.  Zvedne hlavu a natáhne paže. „Tak šup, chytím tě. Sice jsem to včera už neřešil, ale nechci, aby si s tou nohou něco měla."

„Vy si nedáte pokoj!" S úsměvem protočím oči.

„Nedám a nezdržuj." zazubí se. „Mám hlad."
Bez rozmýšlení se odrazím od sedla a seskočím mu do náruče. Můj skok je ale až tak prudký, že Charles neudrží rovnováhu a společně padáme do ranní trávy.

Ležím na něm celou svou váhou a chtě nechtě vyprsknu smíchy. „Omlouvám se."
„V pořádku." zakucká se, ale je vidět, že se nezlobí. Věnuju mu široký úsměv. On mi ho oplatí. Necelou minutu si hledíme do očí. Charles zkoumá můj obličej, já ten jeho. Všimnu si nepatrných pih u nosu, dlouhých řas a malých vrásek u jiskřivě modrých očí.

„Máš něco ve vlasech." konstatuje hrubým hlasem a opatrně mi z vlasů vyndává kousek slámy. Se zadrženým dechem sleduji jeho štíhlé prsty. Pak mi však hlavou bleskne obraz, jak těmito prsty držel spoušť pistole a okamžitě z něj vstávám.

„Asi jak jsem česala před odjezdem vašeho koně..." prohodím a jdu k brašně. „Co všechno máte sebou k jídlu?"

„Nahoře vaku je pečivo, dole pár jablek."

„Dobrá." kývnu. Prsty se pokouším rozmotat uzel na brašně. Nejde mi to. Vedle mě se zjeví Charles. „Ukaž." Hbitě zatáhne za konec provázku, dvakrát jemně cukne a uzel je ten tam.

„Jak jste to dokázal?" udiveně k němu obrátím zrak.

„Kouzlo." zvedne pravý koutek.

***