Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Soud

Další dva dny do soudu utíkají jako vědro ve studni, které táhne žíznivý. Na Štědrý večer se u Prescottů chystá večírek, na který jsem také zvaná.

Nejdu na něj, už jen z principu. Má se na něm sejít část newyorské smetánky v obchodnickém duchu. Ano, dostala jsem povolení na večírku být, přesto na Prescottovi bylo znát, že by byl rád, kdybych se ten večer zdržela u sebe. Chápu ho. Nepotřebuji vzbouzet větší rozruch, než je. Klepou se mi ramena a není to zimou ani tím, jaká je za okny vánice.

Je to díky přemýšlení nad budoucností a minulostí. Nad tím co bylo a bude. Je to v obojím případě myšlení nad domovem. Nad cirkusem a nad Charlesovým objetím. Nad našimi krátkými okamžiky štěstí, které nebudou mít v žádném případě skončení soudu pokračování.

Oknem vidím na zasněženou zahradu, ozářenou lampou, kde jsem dnes trávila kromě své ložnice celý den.

Co bude zítra touhle dobou?

Obchodník Prescott mi slíbil, že mě nějakým způsobem propašuje na soud, kde chci být přítomná. Vysvětlila jsem mu svou situaci. O pokus zachránit Charlese Farlowa a říct jim svůj příběh. Prescott mi říkal, jaké to bude. Připustil myšlenku nad to, jak by mohli být soudci mírnější po červencovém povstání a naopak tvrdší.

Z celého srdce doufám.

Co jiného mohu dělat?

Před tím, než si půjdu lehnout, chci vrátit půjčenou knížku do Elizabetiny soukromé knihovny. V župánku a se spletenými vlasy do copu pomalu otvírám dveře. Večírkové veselí je stále zřejmé z prvního patra. Má končit snad až za hodinu a půl. Táhne se k dvanácté a já mám nepřekonatelně stísnění pocit. Naštěstí se knihovna nachází zde, v třetím patře.

Nemám potřebu se zdržovat nikde jinde a proto, jen co příslušnou knihu pokládám na své místo, mířím ke dveřím. Vzadu, u okna mě něco upoutá. Je to velikánský globus. Svíci, co mi svítí na cestu, se pokouším osvětlovat mapu. Trne mi dech při pohledu na naši zemi, na něco tak velkého a rozlehlého. Mapy mě vždycky fascinovaly. Ať už jen maličké, co jsem zahlédla na potrhaných kusech papíru v cirkuse, nebo ty krásně vymalované u Charlese doma.

S rozšířenýma očima putuju prstem pravé ruky po spletitých barevných útvarech a představuji si úplně jiný svět. Kde jsme já s Charlesem na cestě kolem světa. Kde můžeme být spolu.

Kde nezáleží na barvě kůže, postavení a moci.

Kde záleží pouze na lásce na štěstí, bez válek.

Hruď se mi tetelí nad skoro dětinským nápadem. Bříšky prstů roztáčím cirkus a se zavřenýma očima mi jeden z nich ulpí na neznámém místě. Pomalu otvírám oči a dívám se, kam mi spočinul.

To místo navštívím. Slibuji si v duchu. Navštívím ho, když slunce zapadne a já se budu cítit zlomená. Navštívím ho, když budu potřebovat změnu. Srdce mi říká, že ten okamžik přijde brzy.

***

Newyorský soud se nachází v odlehlé části Manhattanu, na místě, které je stejně zvláštní a pochmurné jako věznice. Můj pocit z něj umocňuje i dnešní počasí. Slunce překryly mraky a z nebe začalo vydatně sněžit. Na vteřinu se mi vybaví minulý večer a místo, na kterém mi spočinul prst. Je v Itálii sníh?

Před soudem stojí dav čekajících lidí. Prescott mi šeptem pod velkou kápí všechny dané představuje. Většina z nich je newyorská smetánka, novináři a staří důstojníci. Naškrobené paničky v draze vyhlížejících šatech podle poslední módy natahují krky a snaží se svými muži dostat dál. Obchodník Prescott nás s Elizabeth vede jiných vchodem z postranní uličky, z kterého se dostáváme před soudní síň. Zde se setkáváme s Charlesovým právníkem a přítelem pana Prescotta, Teodor Kennyem.