Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Tvoření vlastní vzpomínky

Při zvuku svého jména se na mě podívá a stiskne mi pravou dlaň, kterou i políbí. „Spoustu věcí, které nejsou potřeba slyšet."

„Jestli máš nějaký problém... Víš, že se mi můžeš kdykoliv svěřit." zašeptám. Charles pevně sevře rty. Vypadá jako socha, kterou jsem viděla u fontány ve městě. Strnulá, bolestná a plná nenaplněných snů.

„Už dlouho jsem se," začne s mírným přivřením víček. „nikomu s ničím nesvěřoval. Kromě Williama Tarvera, když jsem byl přímo zoufalý."
„Z čeho, jestli se můžu zeptat?" snažím se rozvést jeho myšlenky.

„Z tebe," řekne prostě. Polknu. „Ach."

„Nebyl jsem si jistý, jestli jsem udělal správně." trhne ke mně pohledem. „Ale teď si nedokážu představit, že bych tě ztratil."

Srdce se mi rozbuší naplno. Nejraději bych mu zlíbala každý kousíček obličeje, ale tím bych definitivně ztratila nit na vyptávání. Zkrotím své rozbušené srdce a zeptám se: „William Tarver byl váš přítel?"

„Tvůj," opraví mě s pousmáním. „A ano. Nikdy jsem moc přátel neměl, ale on byl jedním z nich."
„Kdo jsou ti další? Pokud nejsou tví přátelé?"

„Víš, já velmi odlišuji známé od přátel. Přítel je pro mě někdo, s kým se znám nějakou dlouho dobu, a přiroste mi k srdci. Přítel je někdo, kdo vyslechne tvůj proud myšlenek a neodhodí je jako rozbitou porcelánovou vázu. Všichni ostatní lidé, s kterými se stýkám, jsou pro mě známí. Marian Hunter je jedním z nich. Sice si má brát Victorii, takže bych s ním měl mít zadobře, jenže nejsem. Vím, čeho je schopný."

„Marian Hunter si má brát Victorii?" podivím se a v duchu se mi vybaví její přípravy na odplutí do Anglie. Svrbí mě myšlenka, že bych o tom měla říct Charlesovi, ale dala jsem slib.

„Ano, až skončí válka a on to přežije – v což upřímně nedoufám – má ji od strýce slíbenou."

Na sucho polknu. „To zní, jako kdyby byla nějaká trofej."
„Upřímně má sestřenka tak trochu v oblasti New Yorku trofejí pro mladé muže je." hořce se usměje. „Nezávidím jí. Všechny láká její zděděné jmění."

„I pana Huntera?"

Charles vstane a pokrčí silnými rameny. „Nevím. To doopravdy nevím."

Odmlčím se. „A... a kdo jsou ti další?"

„Paul Anderson je na hranici známého a přítele. Nepochází z bohaté vrstvy jako já nebo Marian, ale do války šel z důvodu, aby si vydobyl srdce jedné pekařky." Charles vytáhne z bližšího šuplíku placatku. Vyskočím ze židle a položím mu ruku na prsa. „Charlesi... Co se stalo v New Yorku?"
„Ty jsi vážně neodbytná, víš to?" ušklíbne se. Usměji se. „Mám takový pocit, že mi to už někdo říkal."

Charles si prohrábne vlasy a placatku položí na poličku. „V New Yorku mě odchytili dva známí. Někdo rozkřikl, že jsem tě odkoupil."

Srdce i jazyk mám jak z kamene. „Robert Walter...?"

„Nevím," zamračí se. „Někdo to rozkřikl tak, že se to dostalo až k vedení města. Šlo to rychle. Rozmazlený syn – voják, který má vždy po kapsách pití – koupil černošskou dívku od kolotočů. Nikdo se naštěstí nezajímal, že jsem tím zachránil cirkus, ale stejně... Já... Nevím, co se stane, ale není to dobré znamení. Nesmí se porušovat Lincolnova práva. Nesmí."

„Hrozí za to nějaký trest?" zeptám se s husí kůží.

„Modlím se, ať ne."

***