Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Úspory

Tančím už od svých sedmi let.

Tančím abych udělala lidem radost a abych zapomněla...

Právě i proto teď tančím při měsíci ve svém karavanu. Jen v dlouhé noční bílé košili a bosá. Hlavou se mi dokolečka míhají slova principála. Vážně je náš cirkus na pokraji zkrachování?

Nevím, co se stalo když jsem omdlela. Jen vím, že jsem se teprve před chvílí probudila přikrytá pod přikrývkou a hned vstala. 

Uklidňující pocit z tance se dostaví okamžitě a já se trochu pousměji. Kroky baletu mě naučila Marylin. Dřívější baletka, která před válkou zemřela. Chtěla navštívit svého muže v Atlantě a doplatila na to životem. Vždy mi říkala: „Jsi moc šikovná Alorko."

Připomínala mi maminku. Když si na ní vzpomínám, vyhrknou mi do očí slzy a přestávám tancovat. Dosednu na dřevěnou podlahu a tiše vzlykám. Dopadá na mě ta tíha všech špatných událostí, co se poslední dobou děly. Právě završení toho všeho připadá na krach cirkusu. Otřu si slzy do pomačkaného bílého rukávu a začínám přemýšlet, jak by se dal náš cirkus zachránit. V hlavě míchám osudem svých věcí jako s kartami a přemýšlím, čeho bych se mohla vzdát.

Šoupám se po podlaze k menší dřevěné bedýnce, kterou mám právě po Marylin a kde si nechávám své cenné věci. Sundávám si náhrdelník s malým zrezivělým klíčkem, kterým ji otvírám. Přehrabuju se v bedýnce a nechávám za sebou své malé baletní šaty z dětství, obrázek od principála, mašli od Cornie (kterou měla přivázanou v den našeho prvního setkání), uschlé růže darované od Mehira atd. atd. Když však narazím na kukuřičnou panenku vyrobenou ze slupek od matky, jen stěží ovládám slzy. Beze slova si ji přitisknu k srdci. Po chvilce ji opatrně pokládám na zem a konečně vytahuju krabici od starých bonbonů. Svit měsíce se leskne na jejím starém kovu a malbě květin. Rozevřu ji a nechávám svou mysli počítat bankovky. Tedy... Neumím moc dobře počítat, základy jsem se trochu naučila v cirkuse.

Po chvíli zjišťuju, že bych to měla radši nechat přepočítat Mehirovi. Má dnes hlídku. Ten na rozdíl ode mě umí dobře počítat. Přiklopím víko, přendám si krabici od bonbonů do podpaží a přecházím ke dveřím. Pomalu je otvírám a v dřevácích vycházím do teplé noci. Jsou vidět hvězdy. Jako malá na plantáží jsem je počítala a říkala si, jak se pak mají lidé na opačné straně zeměkoule. I teď mě to baví. Zastavuji se, lehám si do trávy a nechávám se unášet svou fantazií. Ležím poklidně bez zapomenutých starostí, než mě vyruší příchozí hlas. „Co tady děláš?"

V rychlosti se zvedám na nohy. Hledím do Mehirových pobavených, zároveň starostlivých očí. Jeho velký stín mi dodává útěchy.

„Zrovna jsem tě hledala." vyhrknu a on mi stiskne ruku, kterou pak i políbí. Měsíční světlo nás osvítí jako bychom byli zloději noci.

„Vážně? Co jsi mi chtěla?"

„Napadlo mě jestli by si nemohl přepočítat tadyhle tohle..." dávám ruku pryč z jeho dlaně a otvírám krabici s penězi. Následně mu je podávám. Všímám si, jak si mě Mehir nějak zvláštně prohlíží.

„Copak?"

„Nic, nic." usměje se a přejede mi po paži. Jeho pohled se přesměruje od mých očí k mým rtům. „Víš, jak si nádherná?"

„Uhm..." začervenám se. Dochází mi, že bílá košile na světle musí trochu prosvítat. Obejmu se pažemi a sklopím stydlivě pohled.

„Pojď sem ke mně." řekne hlubším hlasem a najednou mě hladí po zádech, paží, bocích. Když mu ruka putuje k mému hrudníku, koktavě ho zarazím. "Přepočítáš mi je tedy, prosím?"

„Hmm..." zabručí trochu naštvaně, ale když mu dávám lehký polibek, zářivě se usměje.

„Třeba nikdy jindy." pokrčím stydlivě rameny. Trochu je mi toto téma trapné řešit...

„Ale kdy?"

„Eh, ve správný čas... Teď je mi zima a..."

„Tak sem pojď." zopakuje podruhé s poťouchlím úsměvem. Obejmu ho. Nevím co bych si bez něj počala.
„Na co to chceš vlastně spočítat?" ptá se zamyšleně, když začneme společně chodit mezi karavany a kleci plné zvířat.

„Napadlo mě, že bych mohla něco prodat. Nebo dát svoje úspory principálovi."

Mehir se ke mně smutně otočí.  V jeho očích vidím něžnost. „To je od tebe moc hezký Aloro, ale myslím, že se náš cirkus už nedá zachránit. Dal bych všechno za to, aby se tak stalo... I když bychom se složili, stejně to nebude stačit."
„Proč si to myslíš?" skousnu si ret.

„Řekl mi to principál." povzdechne si. „Poté co jsi zkolabovala a Rose tě uložila do postele, nechal mě zavolat. Řekl, že se bude snažit. Ale neví, jestli cirkus vydrží do konce války."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ahojky, mám tady pro vás další část :). Doufám že vás to pořád baví a kdyby jste se chtěli na něco zeptat ohledně čehokoliv v příběhu, klidně piště :). Jinak vám moc děkuji za 107 shlédnutí! Udělalo mi to velkou radost :D! Opravdu si toho moc vážím, že tu pořád jste semnou a čtete tehle příběh :). Zatím se mějte a ahoj u další části,

vaše Christine-Marie :).