Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Nečekaní příbuzní

„Dnes máme krásný den," usedne ke stolu naproti mně Charles. Před chvíli jsme se vrátili z projížďky. Oba se na sebe usmějeme.

„To tedy," ozve se ode dveří uštěpačný hlas Tobiase Farlowa. „Vidím, že jsi nebojoval v plné síle. Nevidím na tobě žádné jizvy." Zanedlouho slyším klapot jeho hole, doprovázený odkašláváním. Charles ztuhne a ohrne spodní ret. „Dobré jitro, otče."

„Slyšel jsem, že jsi byl na procházce," mluví ke svému synovi generál. Mě přehlíží, jako kdybych byla vzduch, nebo odlesk na šedém zdobném šálku. Malá, nezajímavá...

„Ano, vrátili jsme se s Alorou před chvíli." odpoví chladně Charles zdvořile a nabere si na pečivo kapánek marmelády. Tobias po mě hází zamračený pohled a sedá si do hlavy stolu. „Neměla by si pomáhat?"

„Už si snídal, otče?" utne jeho otázku mladý poručík. „Protože to pečivo nebude křupavé dlouho."

„Snídal synu. Na rozdíl od vás jsem měl jídlo ještě teplé," odvětí Tobias mrzutě a hodí na stůl obálku. „Měl jsi místo procházky odpočívat, Charlesi, tohle totiž přišlo včera večer."

Charles se po obálce natáhne a údivem zlomí pečeť. „Tetička Bonnie pořádá ples?"
„Sám vidíš," Tobias se zvedá od stolu a vytahuje z nedaleké skříňky placatku. „Teprve včera ses vrátil a už ti na tvou počest něco strojí. Říkám ti, nějak se po smrti tvé matky snaží!"

„Na rozdíl od tebe otče. Ani jsi za mnou včera nebyl. Ne, že bych o to stál, ale stejně ses na mě mohl přijít podívat." odvětí plnoprávně kousavě. „Jizvy mám na hrudi. Pro tvou informaci mi málem někdo vrazil kulkou do srdce. Lékař říkal, že to bylo o tři centimetry."

Charles beze slova vstane a s kamennou maskou na mě kývne, ať ho následuji.

Tři centimetry...

Tři centimetry a mohl být mrtvý...

Na sucho polknu a následuju ho ven z místnosti. Jakmile vyjdeme, projede si Charles vlasy a povzdechne si. Je naštvaný. „Nenávidím ho..." chytí mou dlaň a v tichosti mě vede spletitými chodbami do míst, kde jsem za celý svůj pobyt v panstvu nebyla. Do ukryté zahrady, kde je kamenná stěna oblezlá zimolezem a uprostřed ní leží studánka. Spolu s kamennou lavičkou a záhonkem růží se toto stává mým druhým nejoblíbenějším místem po stodole okamžitě.

„Toto je místo, kde mi matka četla pohádky před spaním." zamumlá poručík a sedá si na lavičku. Její nožky vypadají jako stonky růží. „Mluvila jsi vážně... s tím portrétem?" zeptá se potichu.

„Ano," kývnu na souhlas.

„Ach, namaloval bych tě hned! Jenže jak to vypadá, oba dva se budeme muset chystat na večer."

„I já?"

„Samozřejmě."

„Vždyť nejsem pozvaná..." sklopím oči k zemi.
„Baletko, je to má oslava – jak se zdá. Proto jsi pozvaná také." ujistí mě. Přejdu k němu a sedám si na kraj lavičky. Před námi v polorozbořené zídce zahlédnu tři malé ptáčky, vznášející se nad lesem.

„U pana Pottera ze mě nikdo nemohl spustit oči, protože nejsem bílá. Jakpak na mě budou nahlížet zde?" bojím se. „Nechci vám udělat ostudu."
„Baletko, baletko," Charles mě přinutí se na něj zadívat. „ty mi ostudu nikdy neuděláš."

***

Kolem sedmé večer nastupujeme do lesklého černého kočáru, který nás ani ne za hodinu dopraví na další rozlehlé panství. Stříbrný srpek měsíce ozařuje honosný klasicistní dům a protíná své paprsky velkými francouzskými okny. Je dost podobný panství Tobiase Farlowa, ale působí víc vznešeně. Šikmá střecha se spoustu rozsvícenými okny sousedí s alejí stromů, příjezdová cesta je zaplněna spousty kočárů a z otevřených dveří u kterých stojí dva mladíci, se line příjemná hudba.