Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Zimní zázraky

Pro tentokrát dělám výjimku. Zpáteční cestu sedím v tmavém kočáře a nechávám se temnými myšlenkami. Čistá obloha se pomalu mění na zapadající slunce. Brzy padne tma...

Vločky lítají na všechny strany. Nezdá se však, že bude vánice. Alespoň ne venku.

Přitáhnu si Georgův šál víc k tělu a zavírám oči. Svému bratrovi jsem ve zkratce řekla, co se stalo a on na to, že to musím okamžitě říct Charlesovi.

Nic nenamítám, jen se neskutečně bojím.

Bojím se, jak to Charles přijme.

Bojím se, co po mém rozhodnutí učiní Walter.

A bojím se, že jsem jeho nabídku měla přijmout... I přesto jak se mi nechutí, co vše mi způsobil a co se mnou chtěl dělat... Možná jsem se měla obětovat.

Naštvaně bouchnu do sedačky a s šálou před ústy nahlas vzlyknu. Neodhodlávám se propuknout v pláč, ne když už jsme takhle blízko panství.

George mi otvírá dveře a s pochmurnou tváří se snaží aspoň trochu pousmát. Sám moc dobře ví, co se může všechno stát. A o to víc, co se může stát, jestli to všechno neřeknu Charlesovi včas.

Pláč musí počkat.

V Tobiasově panství září jen pár oken, ale ze zahrady se ozývá hluk.

„Zdá se, že další vojáci už dorazili." řekne na oko nadšeně George. Skousnu si ret. „Podíval by ses prosím, jestli mezi nimi není Charles? Já... chci z Waltera smýt aspoň dotek."

„Chápu, zaskočím tam, ale nejdřív řeknu Melanie, ať ti jde nachystat koupel."

Chci říct, že nepotřebuji koupel. Stačí jen horní část hrudníku, ale nakonec vděčně přikývnu.

Jakmile mě George s objetím opouští u schodiště, vydávám se co nejrychleji k sobě do pokoje. Za nedlouho se s pomocí Melanie pokládám do horké vody. Ta pak tiše odchází a nechává mě ve svých myšlenkách. Trvá to snad celou historii hvězd, než jsem ochotná vstát. Opodál, přehozený přes židli, visí měkoučký župan. Pomalu se do něj zabalím a nechávám si vlhké vlasy spadnout přes levé rameno.

Znamení pod srdcem vytisknuté od něj zaštípe. Utáhnu si jemný pásek a přecházím k posteli. Už nečekám na Charlese, jsem k smrti unavená. Při rozestýlání nemám chuť hledat košili. Proto vstupuji do peřin nahá. Jejich těžkost mě zalehne stejně jak studený sníh venku. Nemám chuť se natahovat na stolek a sfouknout svíčku. Bude muset plápolat celou noc.

Zbývá už malý kousek, než se pokládám do říše snů, když v tom pak někdo zaklepe. „Melanie?" zkouším to rozespale. Dveře se otevřou. Je v nich Charles. S rudnoucími líci si okamžitě přitisknu peřinu víc k sobě. „Charlesi!"

Charlesovi také znachoví tváře, když zjistí, v jakém jsem rozpoložení. V očích má ale pobavené jiskřičky. „Omlouvám se, jestli jsem přišel nevhod..."
„Ne, ne! Samozřejmě, že ne!" vrtím urputně hlavou. Charlesův příchod mě v tuto situaci naprosto probudil. „Jen, kdybys... Kdybys..."

„Chápu," protočí rozverně panenky a zvedne koutek. „Přijdu za minutku."

„S-stačí, když se otočíš." zahuhlám. Charles se k mému zděšení přiblíží k posteli a líbne mě na čelo.

„Uličníku!" vyjeknu a hodím po něm polštář. Charles se zasměje a radši mizí z pokoje. Jen co se za ním zavřou dveře, hledám splašeně v posteli košilku. Tam není, v komodě také ne... Nemám dost času, proto si zase beru pouze župan a snažím se zklidnit.