Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Světlo svíčky

S přitisknutou klikou a co nejtišeji jak dokážu, zavřu dveře svého pokoje. Rty mám stažené do drobné linky a hlavu skloněnou. Zmizím za paravanem, a z lehkých šatů se oblékám do noční košile.

George mi říká ranní ptáče. Vždy jsem brzy vzhůru a začínám dělat něco užitečného. Jenže dnes na to nemám náladu. Pořád jsem roztržitá z Mehirovi přítomnosti. Nálada se mi však otočí úplně jiným směrem, když spatřím Charlese. Pořád spí.

Sladce spí.

Můj výraz zněžní, jakmile se snažím dostat do měkkých peřin opět za ním. V tu samou chvíli se Charlesovi zatřepou víčka. Se zatajeným dechem na něj zírám, jako kdyby se přede mnou probouzel anděl, a zároveň předstírám, že jsem se taky nedávno vzbudila. Vtisknu mu jeden polibek na nos a musím se usmát, jaký výraz se mu objeví na tváři.

„Dobré ráno." řekne ochraptěle, se stále sklopenými víčky.

„Dobré," brouknu a přitulím se k němu. Jsem těsně u jeho srdce.

„Hm-mm." zamumlá lehce škádlivě.

„To se mi nelíbí." zabručí mi po chvilku do vlasů.

„Copak?"

„Že máš na sobě košili."

„Charlie!"

***

Šero a ten úžasný klid knihovny mnou prostupuje stejně, jako květinu sluneční paprsky. Snažím se sice číst Hanse Christiana Andersona, ale stále mi to nejde. V hlavě mám úplně jiné myšlenky. Snové. Jenže není nic tak snové, abych přitom zapomněla na to, co se před pár dny stalo. Na Walterovu výhružku. V pravé ruce tisknu svázanou trávu, od Mehira. Dal mi jí dnes ráno, když jsme na sebe nenápadně natrefili. Vzbudilo to ve mně spoustu emocí, protože takto jsme si v zimě dávali signál ke schůzce. Když už ten druhů chtěl vidět o samotě prvního, musel hledat hluboko pod peřinou sněhu, aby našel jakoukoliv stopu života. A když našel, zabalil do ní ještě malý lísteček s časem a s místem. Od toho co sem druhá skupina přijela, uplynuly skoro dva týdny. A já si s Mehirem ještě ne a ne pořádně promluvit. Buď byl s vojáky ve Waterflowers a já na panství, nebo naopak. Navíc jsem trávila spoustu času s Charlesem. Ukazoval mi, jak malovat obrazy nebo co všechno dokáže rychle vytvořit z roztátého sněhu.

Z okna zafouká tak prudce jak to jen jde. Chladný vítr ve mně probouzí melancholickou náladu a z knížky se nyní stává má druhořadá zábava. Když zavírám okno, vidím, jak jsou na dvorku všichni vojáci a debatují s opírajícím se mužem o hůl.

Nestačím však uvažovat dál, neboť někdo vrazí bez zaklepání do místnosti. Rychle od okna odskočím.

„Věděl jsem, že tě tu najdu." ozve se jeho hlas a já si oddychnu.

„Probůh, Charlesi." chytnu se za srdce. Mladý poručík se objeví za regálem v černé vyšívané vestičce a dlouhém cestovním kabátci. Nakrčím čelo. „Uniklo mi něco?"

„Ne, vlastně ne." prohrábne si dokonale upravené vlasy. „Část vojáků s Marianem včele mě přemluvilo, abych s nimi jel do New Yorku."
„Vrací se zpátky do války?"

Charlesovi ztemní při pohledu oči. „Musí."
„Co ta druhá část skupiny?" špitnu.

„Mají dovolenku déle. Většina z nich si prošla vážnějšími zraněními a jejich domovy jsou daleko. Nabídl jsem jim, ať ještě zůstanou." Charles přejde k oknu, odkud je slyšet smích rozléhající se na dvoře. „Aspoň to pro ně mohu udělat."