Tanec Severu - Alora "Můj sen"

Návrat domů

Úlevou se mi podlamují kolena. Vím, že po celém New Yorku je známé, jak Tobias Charlesem opovrhuje a tím, že přišel....

„Otec může být na synově straně." zahřmí soudce.

„Opravdu?" ušklíbne se Farlow senior. „Přeci mě znáte, Grahame." pokračuje se suchým úsměvem Farlow. Jeho dřevěná hůl ťuká o podlahu, když se blíží k soudci. Ostatní lidé si šeptají. „Já bych bezcenně nejezdil skoro až z Connectitu."

Soudce se podívá na mohutné hodiny. Zkříží obočí. „Za námi je další případ, buďte rychlí."

Tobias dojde až k němu, kde se rozhlédne po soudní síni. „Zprávy, co se šíří po městě jsou falešné. Můj syn je zde nevinně."

„Máte k tomu nějaké důkazy, pane?"

„Samozřejmě, jinak bych tu nebyl." Tobias Farlow si odfrkne a ze svého kabátu vytáhne pár dopisů. „Na těchto listech je napsán přesný plán, jak mého syna obvinit a roznést zvěsti po městě co nejrychleji. Prosím." hodí štos papírů před soudce. V hrudi mi hlasitě klepe. Malinká část mne samotné nadějně doufá.

Soudce si s pozvednutým obočím pročítá spisy. Po minutě ticha, během kterého je slyšet pouze šeptání pár žen, soudce vstane. „Je zde přítomen Robert Walter?"

Místností to zašumí.

„Je." ozve se nafoukaný hlas, kousek od nás. Walter, oblečený v draze vyhlížejících šatech, upravenými vlasy a jemným strništěm se na Tobiase opovržlivě zadívá.

„Jak nám můžete vysvětlit," začíná představený soudu. „své podplacení George Claina, aby vám dělal poslíčka?"

„Panebože." zašeptám.

George?

Charles vypadá stejně překvapeně. Ledová maska je opět ta tam.

„Jednoduše, rodina pomáhá rodině, však?" ušklíbne se a jeho tvrdý pohled zakotví na mně. Klepou se mi ramena, dech se mísí v hrdle s potlačovaným nářkem.

Ne.

George nás zradil?

Prozradil Walterovi i to, že jsem jeho dcera...?

„Roberte Theodore Waltre," odkašle si soudce. „jste obviněn z roznášení o neplatných domněnkách. Jste zatčen."

***

Posledních pár chvil nevnímám. Svět se mi slil do jedné kapky. Mám obrovskou radost z Charlesova zproštění vinny, na druhou stranu ve mně zahnízdil bolavý kousek od vybarvení George.

Společně s Prescottovými a Farlowem seniorem, nasedáme do vozu. Veze nás k Charlesově domu. Luxus čtvrti na Manhattonu skrz zamlžená okna nevnímám, tisku si k sobě látku své sukně a přemýšlím, co se mnou bude dál.

Co bude s Charlesem.

Soud ho oficiálně pustí až zítra ráno, máme do té doby čas. Na co?

Přepadne mne až překvapivý pocit melancholie, když zase stojím před tou stavbou z červených cihel. Zasněžená, skrývající tolik tajemství ohledně Charlese, které jsem na Long Islandu objevila. Zastřená mlhou, osvětlená pouze lampou, začínající svítit do pozdního odpoledne. Dveře nazdobené jmelím a zelenou cesmínou se otevírají a já po dlouhé době vidím všechny mé přátele z New Yorku. Travise, Bettany a ostatní. Bez zábran se k nim rozebíhám a tisku je v náručí. Jsem šťastná. Šťastná a smutná. Prescott s Farlowem odchází do pracovny ve třetím patře, pokud si vzpomínám, a Elizabeth do pokoje, který jí připravila služebná.