Cold Hearted

Prolog

Ačkoliv Matta učili mimo jiné i vytrvalé trpělivosti, dnes jako by zapomněl na celé dva roky tréninku. Tedy ne, že by doopravdy zapomněl všechno, protože na to byl jeho výcvik přece jen docela důsledný a ač si to Matt nerad připouštěl, byl pro něj poněkud potřebný. Proč? Právě kvůli tomu, co provedl před dvěma lety. Byla to obrovská chyba, kterou by býval rád vymazal z hlavy, ale právě její důsledky mu celou tu dobu nedaly pořádně spát. A právě teď, každou chvílí, po těch 730 probdělých dní a nocí, kdy si to všechno vyčítal, kdy div neprosil matku s otcem na kolenou, aby stáhli svá rozhodnutí, po tom všem měl čelit jednomu z těch důsledků a třebaže měl obyčejně kuráže na rozdávání, nyní by se nejradši někam propadl, schoval, utekl...ale ne, takový snad není. Už ne. Musí čelit tomu, co udělal.

Musí čelit jí. Musí ji přece vidět. I když ona jeho asi ne.

Zhluboka se nadechl a vecpal své ruce do kapes u kalhot a následně je zase vyndal. Dělával to tak vždycky, když byl nervózní, a že dnes tedy byl! Nakonec se však odhodlal. Aniž by s někým ze služebných či matkou a otcem prohodil jediné slovo, rázně vyšel ven z hradu a zamířil k přístavu na opačné straně jejich malého království. Během dvaceti minut se ocitl na jednom z nižších a méně bouřlivých útesů, odkud se dalo velmi dobře, ale hlavně nepozorovaně, sledovat veškeré lodě až na tři míle daleko od pobřeží. Smutně si uvědomil, že to byla ona, kdo ho sem poprvé zavedl.

Čekal déle, než jeho napjaté nervy zvládaly. Začínaly v něm hlodat nepříjemné myšlenky, že se její loď potopila nebo že dokonce umřela dřív, než vůbec měla možnost se vrátit. Prudce vydechl, když zpozoroval blížící se loď se znakem jeho království. Je to tady, pomyslel si. Nepříjemné myšlenky vystřídaly obavy. Co když ji úplně zničili? Co když na všechny zapomněla? Nebo hůř...co když nezapomněla vůbec na nic? Mohla by mu vůbec někdy odpustit?

Loď dorazila ke břehu. Odkudsi se objevilo několik lidí, nejspíše námořníků a pár stráží, kteří prohodili pár slov s posádkou, a poté přistrčili k lodi můstek, na který po pár vteřinách stoupla středně vysoká mladá dívka.

Mattovi se rozbušilo srdce. Byla to ona! Nebo alespoň někdo, kdo jako by jí z oka vypadl.

Dva roky. Dva roky ji neviděl, ale přesto si pamatoval každičký detail její nádherné tváře, plamínků v jejích očích, vodopádu hnědých, místy i ryzích vlasů, které jí spadaly až po lokty. Mohl jen neslyšně hlesnout, když tu dívku porovnával s touhle, která měla vlasy sotva po ramena, podivně zkroucené, jakoby se jednotlivé pramínky nemohly dohodnout, na kterou stranu se budou vlnit, jejich ryzí nádech vystřídaly bělostné cestičky připomínající sníh a dívka sama se chovala nepřirozeně chladně. Ty tam byly ty jiskřivé plamínky, nyní se v jejích očích zračila určitá...odměřenost, možná dokonce potlačovaný vztek. Ale alespoň ne prázdnota. Matt si však nemohl nevšimnout, jak pohublá dívka je. Ani kdysi nepatřila mezi boubelaté dámy, ale teď -a toho si Matt opravdu chtě nechtě nemohl nevšimnout- pozbyla i jisté křivky, kterými předtím přece jen z nějaké části oplývala, místo nich se pod tím světle modrým kabátkem s bílým límcem a zlatými přezkami skrývaly nově vybudované svaly. Bylo až zarážející, s jakou rozhodností a pevným krokem sestoupila po lávce, a aniž by se dál ohlížela, zamířila okamžitě k hradu.

V té chvíli Matta opustilo jeho prvotní rozčarování. Otočil se a rozběhl se zpět ke stejnému místu, k jakému mířila jeho dávná přítelkyně.