Cold Hearted

16.

"Ty mě...odmítáš?" zasyčel a v očích se mu zaleskla zlost.

"Je mi to líto," přešlápla nejistě.

"Nemůžeš mě odmítnout!" rozzuřil se a ona jen užasla nad jeho chováním. Nikdy si nemyslela, že by někdo mohl být tak...nafoukaný.

"Matte..." začala klidně, ale už bylo pozdě.

"Za tohle zaplatíš!" otočil se na patách a mířil na hrad.

"Matte, prosím, co chceš dělat? Mrzí mě, že...že k tobě necítím to samé, ale tohle si nemůžeš vynutit, chápeš? Matte!" rozběhla se za ním. Rozběhla se za ním, ale on ji neposlouchal.

"Budeš litovat svých slov! Postarám se, abys litovala!"

"Jsi neskutečně sebestředný, víš to? Jednou se věci nedějí tak, jak bys chtěl, a už bys všechny trestal! Nedokážu si představit, že bys zrovna ty měl vládnout. Budeš špatný král!"

Na to jí nic neřekl. Pozorovala ho, jak mizí za kamennými stěnami hradu, a najednou si uvědomila, že během několika dalších minut se může rozhodnout o jejím osudu. A nejen jejím. Zděšeně se obrátila a úprkem tryskala varovat svého otce.

Ale to možná také byla chyba...

---

Matt užasle pozoroval Manon a nevěděl, zda má ještě něco říct nebo raději mlčet. Rozhodl se pro druhou variantu. Manon na něj zírala, neschopná slova, a její doširoka rozevřená oční víčka mluvila za ni. Byla to vůbec první do očí bijící emoce, kterou u dívky z Arkancendu princ zaznamenal. Nebyl si ovšem zcela jistý, zda by měl toto gesto považovat za jakýsi úspěch, neboť pokud se mu právě povedlo vyprovokovat bezcitnou Manon k vykulení očí, stará Manon by se po něm nejspíše už dávno ohnala.

Přesto se ale jednalo o určitý pokrok, a tak ji nechal stát dál jako mramorovou sochu a užíval si svého malého vítězství nad Arkancendem.

Dokud Manon nesvraštila obočí a její tvář opět nenabyla ledový výraz. V očích se jí vztekle zalesklo.

"Co. Tady. Děláš?" procedila skrz zaťatou čelist. Snažila se mluvit klidně a rozvážně, ale Mattovi neušlo, jak se jí nepatrně třásl hlas. Pravděpodobně ji rozzuřil do nepříčetnosti. Tedy do skrývané nepříčetnosti, jelikož Manon se jevila velmi příčetně.

"Půjdu s tebou a pomůžu ti. Tvoje slova budou mít větší váhu, když u toho budu já jako princ, věř mi," vychrlil ze sebe a doufal, že to, co tvrdí, není lež. Manon se prudce nadechla. "Čímž jsem nemyslel, že by tě brali lehkovážně samozřejmě! Jen jsem o tom přemýšlel a pokud by došlo ke konfliktu, alespoň bys v tom nebyla sama," rychle dodal.

"Ty jsi o tom...přemýšlel," hlesla. "Asi jsi o tom nepřemýšlel dostatečně, jinak by ti došlo, že do Pátého království mám jít jenom já a jenom já musím tuhle situaci vyřešit!" dopálila se, což znamenalo, že pouze lehce zvýšila hlas.

"Ale moji rodiče se k tobě zachovali nefér a-"

"Tady přeci nejde o to, jestli je tohle fér nebo ne! Jediné, co musím udělat, je jít a vysvětlit lidem, že je čirý nesmysl, aby se kvůli mně rozpoutala nějaká válka! A ty jsi neslyšel, čím mi tvoje drahá matka vyhrožovala, jestli selžu? Až zjistí, že jsi odešel se mnou, budou si myslet, že jsem tě k tomu donutila, a mého otce bez milosti popraví!" rozzuřeně zaťala pěsti. Tohle Mattovi uniklo. Nechal se snadno zaslepit snahou Manon pomoci, kvůli čemuž jí možná i uškodil. "Udělal bys líp, kdyby ses vrátil na hrad. Jenže ty jsi prostě musel bezhlavě jednat!" vyčetla mu. "Pořád mluvíš o tom, že bys chtěl být dobrým panovníkem, přitom stále děláš tytéž chyby."