Cold Hearted

26.

Vlekli ji přes celou ves jako nějakého zločince. Cítila na sobě pohledy všech, kteří šli kolem, slyšela, jak ji nahlas odsuzují za činy, které nespáchala, a viděla v jejich očích jistou lítost, když jim došlo, kam ji vedou.

Rozklepala se jí kolena, když si uvědomila, že tudy kráčí nejspíš naposledy. Bylo téměř nemožné, aby se odtamtud ještě někdy vrátila. Nikdo se většinou nevrátil.

S hrůzou si uvědomila, že se nestihla ani rozloučit se svým tátou, jak rychle ji vyvedli z hradu. Co udělají s ním?

Došli k jejich skromné chaloupce, ve které na ni čekala nic netušící babička a mladší bratr. I ty dnes uvidí naposledy?

Stráž do ní dloubla kopím. „Máte dvacet minut na to, abyste si zabalila. Vezměte si jen to nejnutnější."

---

Ten den už alespoň potřetí chňapli muži surově Manon za paže a pokusili se ji odvléct ven ze dveří. Začínalo ji to rozčilovat, už měla sto chutí se rozmáchnout a do jednoho je zmrzačit, ale ani tentokrát se k tomu neodvážila.

Baron Cross k jejich údivu nespokojeně zamlaskal. „Ne, ne, ne...Cením si vaší ochoty, ale jsem si jistý, že zatím se udrží na nohou sami."

Manon neušlo, jaký důraz dal ke slovu zatím, a na krku se jí zježily chloupky. Ani trochu se jí nelíbilo, že si s jejich osudem zahrává muž, jehož příčetnost zůstala pohřbená někde v Arkancendu. Netušila, co od něho očekávat, a to pro ni bylo to nejhorší. Nevědět.

Crossovi poskoci je pustili se stejnou vervou, s jakou se jich předtím chopili, a jali se je vystrkovat ze dveří, při čemž si neodpustili své hrozivé úsměvy. Manon nechápala, co je mohlo přimět pro tohoto muže pracovat. Byl to snad strach? Přinutil je k tomu baron Cross? Nevypadali tak. Naopak se zdálo, že přímo zbožňují, když pro něj mohou něco udělat. V očích se jim zračila nevýslovná úcta, až to dívku zaráželo. Jak si je dokázal takhle získat?

„Tak tedy," rozhovořil se opět spokojeně, jakmile vyšli na chodbu, „kde bychom jenom začali? Už jste byli na nádvoří?" zeptal se jich takovým tónem, jako by mu přespříliš záleželo na jejich dojmu z téhle zříceniny.

„Mohl byste si s námi přestat hrát a začít mluvit k věci?" odsekl rozezleně Matt. V odpověď mu přišla pořádná herda do zad, až se zajíkl. Musel zpomalit krok a zhluboka se nadechnout. Baron, který byl o dobrou hlavu vyšší než on, se k němu sklonil, pevně ho uchopil za čelisti a přinutil ho, aby se mu podíval do očí. V tu chvíli si i princ uvědomil, že se v nich neodráží to, co se obyčejně v očích odráží, totiž lidskost.

„Ještě jednou," pohrozil mu zlověstně, „A teprve si s vámi začnu hrát." Matt místo odpovědi vztekle zafuněl. Crossovy prsty ho na kůži nepříjemně zábly, jako kdyby se o jeho tvář otíraly ledové rampouchy. Měl sto chutí je ze sebe setřást, ale bylo mu jasné, že pokud by se o to jen pokusil, skončil by s velkou pravděpodobností na zemi s přeraženým vazem. „Takže znovu: Už jste byli na nádvoří?"

„Myslíte ty zašpiněné kameny tam venku?" neodpustil si poslední jedovatou poznámku, čehož okamžitě litoval. Baron mu zaryl nehty až pod kůži a Matt bolestivě sykl. Cítil, jak mu na již tak zkrvavené tváři vytryskla další krev. Přestože se to na první pohled nezdálo, měl tento muž neobyčejnou sílu. Stejně jako Manon Laryová. Že by snad...? Neměl šanci podívat se na Manon, aby si v jejím nečitelném výrazu utvrdil svou předtuchu, ale něco mu říkalo, že není potřeba si něco ověřovat. Tento muž byl dozajista v Arkancendu. „Chci...chci říct, že jsme tamtudy procházeli, ano," vykoktal rozhozeně nad novým zjištěním.