Cold Hearted

18.

"Tati, co jsi to udělal?" vzlykala. Oranžové plameny olizovaly  větve stromů a plazily se dál. Z půdy stoupal černý dým, všechna tráva shořela během několika vteřin. Věděla, že musí utéct, jinak hořící plameny dostanou i ji. Ale stála celá zkoprnělá strachem a nebyla schopná jediného kroku. 

"Manon! Manon, kde jsi?!" Hlas jejího otce k ní dolehl jakoby z dálky.  Neviděla ho. Důležité bylo, že ho slyšela, což jí připomnělo, že je stále naživu, a  zkoprnělost ji náhle opustila. Pobídla své nohy k běhu, ale přes stoupající dým neviděla téměř nic. Do plic jí vlétla saze a ona se rozkašlala.

"Manon! Tady!" 

Vydala se za hlasem. Najednou měla pocit, že prší a oheň ustává. Neměla ovšem čas nad tím přemýšlet. Snažila se vymotat z dýmu, když tu ji někdo drapl za paže a odtáhl pryč. Nejdřív si myslela, že je to její otec. Jenže jeho už někdo taky držel.

Oheň pohasl. A ona věděla, že je po všem.

---

"Vstávat! Král vás očekává!"

Manon pomalu otevřela oči a několikrát zamrkala. Vůbec si nepamatovala, že by usnula. Nejspíš ji únava zmohla někdy nad ránem, neboť do té doby s Mattem rozmýšleli, co řeknou na svou dnešní obhajobu. Věděli, že bude důležité, jakým způsobem budou vypovídat. Mohlo by stačit jediné zaváhání, jehož by se okamžitě mohl někdo chytit, a už by se nikdy nemuseli vrátit domů.

Někdo zacloumal s mříží. "Tak pohyb!" Dívka věnovala cizímu strážci ledový pohled, ale nic nenamítala. Pouze si upravila kabát, přehodila přes rameno svou brašnu a s hlavou hrdě vztyčenou prošla kolem něj. O vteřinu později k ní doklopýtal i rozčepýřený princ. Unaveně se na dívku usmál a pokusil se si uhladit vlasy. 

Brzy na to je strážce odvedl spletitými chodbami až před mohutné dveře do Přijímacího sálu. Tam se zastavil a obrátil se k nim čelem. Manon si tak mohla prohlédnout jeho střapatý knír a orlí nos.  "Za dveřmi na vás čeká král a kolem stojí několik desítek stráží. Jestli se pokusíte uprchnout nebo někoho napadnout, máme rozkaz vás bez milosti popravit," objasnil přísně. 

"My nejsme vrahové," sykla zlostně Manon, ačkoliv toto opatření chápala. Sama by polovinu z nich dokázala pobít, než by ji dostali. 

Muž neodpověděl a opřel se do dveří. Přijímací sál Pátého království byl o něco stísněnější, než jaký měli v Prvním, v mnoha ohledech však vypadal úplně stejně. Uprostřed místnosti stál trůn, ve kterém seděl postarší muž s prošedivělými vlasy a hlubokými vráskami kolem očí, král. Po jeho boku se choulila stejně stará královna, která vypadala, že by tu raději nebyla. Po stranách opravdu stála vyrovnaná skupina stráží připravená kdykoliv zasáhnout. A stejně jako v Prvním království, i tady dívku z Arkancendu všichni probodávali odsuzujícími pohledy.

Strážce s knírem je oba nastrkal deset kroků před krále, sám se uklonil a pak se zařadil mezi své kolegy. Manon s Mattem se uctivě uklonili a nervózně se zahleděli králi do očí. Nyní šlo o všechno a oni nemohli pochybit. 

"Vás znám," pronesl pomalu a rozvážně král a kývl hlavou k Manon. "Vy jste ten posel z Prvního království, dívka z Arkancendu." V jeho hlase zněla pouze chladná úvaha. "A ten muž vedle vás...?"

Matt při oslovení muž nepatrně vypjal hruď. "Jmenuji se Matthew Wellington I., princ Prvního království, Vaše Veličenstvo," oznámil a přidal důraz na slovo princ.

Král se na svém trůnu zamyšleně zavrtěl  a hodnou chvíli je pouze pozoroval. Manon s Mattem se neodvážili na sebe ani jednou podívat. Místo toho odhodlaně opláceli králi jeho upřený pohled. Bylo jisté, že už mu všechny okolnosti někdo do nejmenších detailů prozradil. Když dívka vcházela do sálu, snažila se mezi stráží najít ony dva muže, kteří je chytili, nikde je však nezahlédla. Možná měli stále hlídku před branami.