Cold Hearted

7.

"Nevěděl jsem, že jste chudáci."

"Nejsme chudáci!" zavrčela. "Jenom nemáme peněz nazbyt. Nechápu, proč by mělo být lovení zvěře v lesích nezákonné..."

"Nebylo by nezákonné, kdybys to obyčejně ohlásila strážím a poctivě zaplatila," zavrčel pro změnu on.

"To je taky nápad! Platit za povolení k lovu! Platit za opuštění království!"

"Zpochybňuješ snad rozhodnutí mého otce?" nakrčil čelo.

"Zpochybňuju spoustu věcí..."

"Měl bych tě okamžitě poslat k soudu."

"Tak proč to neuděláš?"

---

Jakmile vstoupili dovnitř přijímacího sálu, šum, který byl slyšet až na chodbách, najednou utichl. Patřil desítkám hlasů, které zase patřily osobám, jež Manon neznala, ale tušila, že budou z ostatních království. Všichni okamžitě stočili zrak na ni a na moment si ji prohlíželi od hlavy k patě.

"To je ona!" vykřikl rádoby dramaticky, ale obdivně zároveň, postarší mužík, který by mohl být docela dobře baronem.

A v tu chvíli se změnila místnost na změť hlasů, které přes sebe řvaly a nedávaly zrovna dvakrát smysl.

"My ji potřebujeme!"

"Naše království-!"

"...dva týdny klid!"

"...nám!"

"Posla-!"

"TICHO!" zahřměl král a zvedl se z trůnu. Každý v sále ihned uctivě zmlkl. Vladař Prvního království chvilku počkal, dokud se místností přestala rozléhat ozvěna a pak o něco klidněji promluvil. "Chápu váš rozruch, asi jste slyšeli, co se stalo před několika dny v lese. Ale mohli byste se zklidnit, abychom o tom s vámi mohli hovořit? Výborně. A teď by mi mohl někdo z vás vysvětlit, o co tu vlastně jde. Jak je možné, že do Prvního království se sjelo několik baronů ze všech ostatních?"

"Vaše Veličenstvo," ujal se slova ten samý postarší muž, "Zvěsti o každém útoku, se šíří velmi rychle. A většinou vzbuzují v lidech strach. Přece jen u nás, ve Druhém, jeden posel dočista zmizel i s nákladem. A když se k nám nedávno dostalo, že jistá dívka z Arkancendu dokázala zastavit několik útočníků a přežít...Na hradě se tomu nikdo příliš nevěnoval, jenže uplynuly dva týdny a žádný další útok nebyl! Máme naději, že byl útočník zastrašen."

Několik lidí souhlasně zamručelo, že to samé si myslí i v ostatních královstvích, nikdo další se však slova znovu neujal. Místo toho se každý díval na Manon, a to s neskrývaným obdivem a zvědavostí. Ta se k tomu všemu nehodlala vyjadřovat, dokud jí k tomu někdo nevyzve nebo dokud konečně neuslyší, proč si ji sem zavolali. Nelíbilo se jí, kolik párů očí na ní nyní hledí s takovým zájmem. Tolik pozornosti na ni bylo příliš. Připadala si jako výstavní exponát. Stejně tak přemýšlela o své přezdívce. Dívka z Arkancendu. Jako kdyby už nemusela mít jméno. Jako kdyby snad tohle stačilo, aby si ji každý pamatoval.

Ale hlavně ji zaujalo, že útoky polevily. Byla si jistá, že tomu ještě nějakou dobu nebude konec. To, co se dělo, muselo mít přece důvod. Ale protože ten nikdo neznal, nedalo se odhadnout, kdy tyhle zločiny skončí a jestli vůbec. Manon si nemyslela, že strůjce útoků zastrašila. Ne, to nebyl správný výraz. Spíše ho zaskočila. Protože se dokázala ubránit. Protože ona také někoho z nich zabila. A byla by bláhová, kdyby si myslela, že něco takového zůstane bez odezvy.