Cold Hearted

31.

Všechny následující události nabraly nenadále rychlý spád.

V momentě, kdy Crossovo tělo dopadlo bezvládně na zem, zachvátila Manon vlna neutuchající bolesti v pravém zápěstí, které už měla ošklivě nateklé a sebemenší jeho pohyb jí působil značné utrpení. Přesto však odhodlaně zaťala zuby a odlepila se od zdi. Nestačila však udělat ani krok a podlomila se jí kolena. Už několik dní pořádně nespala ani nejedla a tahle bolest byla pro její tělo poslední kapka. Už prostě nemohla.

Jen velmi nejasně cítila, jak ji zachytávají Mattovy silné paže a šetrně si ji berou do náruče. Nebránila se. Někde uvnitř hlavy ji jakýsi hlásek varovně upozorňoval, že by nikomu neměla dovolit, aby se jí takto dotýkal, jenže Manon neměla sílu jej uposlechnout. Stěží se jí dařilo zůstat při vědomí, a princova konejšivá slova ji kolébala ke spánku.

Slyšela, že do místnosti vtrhlo několik dalších lidí. Slyšela jejich výkřiky, plné obav a překvapení. Slyšela rozkazy, aby se někdo ujal bezvládného barona Crosse. Slyšela, že rány z bojiště pomalu doznívají a nahrazují je vítězoslavné pokřiky; všichni útočníci se začali vzdávat, jelikož bez svého vůdce se chovali jako loutky, kterým někdo odstřihl nitě, za něž byli vedeni. Slyšela nařízení každého z nich zatknout. Slyšela povely hlásající, aby se pomohlo všem raněným. Slyšela, jak se bortí i poslední zbytky hradu a spolu s ním i poslední myšlenky na vzpouru.

To všechno ale Manon jenom slyšela. Na očních víčkách jako by jí ležely obrovské balvany, kvůli kterým nebyla schopná oči otevřít a podívat se na dění okolo. Mohla si jen představovat, jak nechápavě se museli někteří Crossovi stoupenci tvářit, jako by zničehonic procitli. Anebo sebou naopak začali cukat jako ryby, jimž někdo sebral vodu. Neměla tušení, jak moc se na nich mohlo to Crossovo arkancendské bláznovství podepsat. Jenže její mysl byla momentálně příliš otupělá, než aby se něčím takovým opravdu zaobírala. Jediné, co si přála, bylo, aby už konečně byla doma v posteli.

Doma...

Na zlomek vteřiny ztuhla a smysly se jí malinko zbystřily.

„Musím," zamumlala ospale a oči měla stále zavřené, „za Terrym...domů...musím se ujistit..."

„Ze všeho nejdřív musíš na hrad, aby tě někdo ošetřil," zašeptal jí do ucha konejšivě Matt, který ji stále nesl tak opatrně, jako by byla z porcelánu, ačkoliv byl sám velmi unavený a pošramocený. Kdosi se mu nabídl, že tu dívku vezme na nosítka, aby si on, princ, mohl také odpočinout, ale Matt ji nepustil. Byl odhodlaný ji donést až do jejího pokoje na hrad, aby měl jistotu, že bude v pořádku. Teprve potom si začne dělat starosti se sebou.

„Nepotřebuju ošetření," namítla Manon, ale skoro ji nebylo slyšet. Matt se na ni usmál, přestože to nemohla vidět.

„Potřebuješ. To byl rozkaz," opáčil téměř omluvně. Jeho slova už ale Manon nevnímala.

Když se probudila, upřímně ji překvapilo, že leží ve své posteli v podkroví obklopená přikrývkami. Za těch několik krušných dní téměř zapomněla, že něco jako peřina či polštář ještě existuje. Střešním oknem sem pronikaly hřejivé paprsky slunce a šimraly ji na tváři. Netečně zvedla ruku, aby si zaclonila obličej, a sykla bolestí. Když shlédla dolů, všimla si, že jí kdosi obvázal poraněné zápěstí a položil na něj chladivé obklady. V tom případě jí ale ten někdo musel sundat rukavice.

V dívce zatrnulo. Naštěstí ležely na stolku hned vedle postele, a tak si je bez rozmyšlení nasadila, aniž by na své ruce jedinkrát pohlédla. Zhluboka si oddechla. Musela být v hlubokém bezvědomí, když ji neprobralo ani to, že jí někdo svlékal arkancendský stejnokroj. V té samé chvíli si s hrůzou uvědomila, že jí chybí její modrý kabát, zbytek oblečení byl úhledně poskládaný na druhé straně postele. Začala se zběsile oblékat a z nějakého důvodu pociťovala strach. Ten arkancendský stejnokroj nosit musela a když na to přišlo, směla si ho sundavat pouze ona. Kdyby na to přišli, jistě by ji potrestali.