Cold Hearted

15.

Stála mezi stromy a na rtech jí hrál pobavený úsměv. Líbilo se mu, že už se na něj nešklebí, ale věnuje mu jeden z jejích upřímných úsměvů, s takovými se příliš nesetkával. Ale ne že by snad zkoumal její rty. Proč by to také dělal?

"Na co tak zíráš, Matte?" zasmála se a opřela se o strom.

"Chtěl bych ti něco říct," vymáčkl ze sebe těžkopádně. Dívka si jeho podivného chování povšimla a úsměv jí na rtech zamrzl. "Nejde o tvého otce," zavrčel a ona se trochu uvolnila.

"Aha...tak co jsi mi chtěl říct?"

Teď přišla ta chvíle. Zhluboka se nadechl. "Myslím...tedy vlastně jsem si docela jistý..."

"Matte?"

"Nepřerušuj mě! Snažím se tu říct, že...že tě mám rád, Manon." Překvapeně na něj vykulila oči. Stále se nejistě usmívala, ale význam jeho slov pravděpodobně nepochopila. "Hodně rád," dodal na vysvětlenou. "A chci, abys to cítila stejně."

Chvíli na něj nevěřícně civěla. Matt si zastrčil ruce do kapes a opět je vyndal. Chtěl, aby už konečně odpověděla! Jenže její odpověď mu podrazila jeho dlouze budované sebevědomí.

"Matte, to je...já...promiň, ale nemůžeš po mně chtít, abych opětovala tvoje city. To nejde."

---

Běžela chodbami, což pro ni bylo velmi netypické. Ale třebaže tak víceméně dala jemný průchod své rozhozenosti, stále si dávala záležet, aby následné schody nebrala po čtyřech a aby se snad dokonce nezadýchala, což by bylo velice ponižující. S trpkostí si vybavila ty nepříjemné tréninky její fyzické zdatnosti, kde musela běhat závějemi sněhu, při čemž na sobě neměla téměř nic. Tenkrát si vážně myslela, že umře. Co je to proti Arkancendu, vyřešit nějaký spor dvou království, který možná ani neexistoval? Nemělo by ji to nijak vyvádět z míry. Tak proč tedy tolik žene?

"Chci mluvit se svým otcem. Okamžitě," vyštěkla na ospalého stráže, jakmile doběhla k vězeňským celám. Aniž by počkala na odpověď, zamířila ihned k jedné z nich. Naléhavě stiskla železnou mříž. Potřebovala mu sdělit jeho nejistý osud sama. Bez zlomyslných slov královny, bez ironického hlasu krále.

"Otče?" zašeptala.

Muž schoulený v dece v koutku sebou neklidně zavrtěl a ihned vyskočil na nohy. "Manon? Děje se něco?" Pokusil se ji uchopit za ruku, jeho dcera se však okamžitě stáhla.

"Možná tě zabijí," vyhrkla věcně.

"Cože?" zamračil se její otec.

"Královna..." Manon se jala krátkého převyprávění svého dne a neopomněla se zmínit ani o Terryho krádeži a hlavně o královnině výhrůžce. Otec na ni chvíli jen bez hlesu zíral a v duchu přemítal své možnosti. K lehkému úžasu jeho dcery se ušklíbl.

"Připravit mě o život...na to tu stejně čekám každý den!"

"Nerozumím ti."

"Manon, jenom tě využívají k tomu, co stejně dřív nebo později udělají. Královna jen chce, aby sis to nesla za vinu ty," odplivne si. Ten večer už Manon nemohla věřit svým uším.

"Jak můžeš takhle mluvit, otče? Nikdy bych je nenechala, aby tě zabili," odporovala. "Nemůžou to udělat. Jedině pokud já selžu. A já neselžu."

"To bezpochyby! Ale copak ty sama věříš tomu, co ti říkají? Vždyť sem můžou přijít kdykoliv a bez okolků mě oddělat," pokrčil rameny vězeň. "Jsem s tím smířený, Manon, nedělej si o mě starosti. Raději mi řekni, jak vypadá Terry. Domluv mu, aby už nekradl, to by ještě scházelo, aby ho poslali za mnou...Vyrostl hodně? A co ty? Všiml jsem si, že docela lpíš na svém stejnokroji," zajímal se.