Cold Hearted

6.

"Co si to dovoluješ?!" zasyčel na ni, jakmile se nechala odstrčit. Vypadala, že by ráda něco odsekla, ale nervozita jí držela jazyk za zuby. "Viděl jsem tě! Co děláš v tom lese? Pytlačíš? Zkus mi něco udělat a pošlu tě do šatlavy!" Všiml si, jak pevně ve své ruce stiskla malý prak.

"Vyhrožuješ mi?" pronesla hlasem plným odporu. "Co jsi vůbec zač?"

"Princ Matthew," odpověděl hrdě. "Otec na mě bude pyšný, až mu tě přivedu, pytlačko," zašklebil se.

"Prosím," zopakovala úpěnlivě, "Nech mě to vysvětlit..."

Zamyslel se. Něco v jejím výrazu ho obměkčilo. "Fajn, vysvětluj."

"Mohli bychom někde jinde? Nepotřebuju, aby nás viděl ještě někdo."

---

Manon stála na malém útesu a pozorovala moře. Když odsud odjížděla, myslela si, že se jí tenhle pohled už nikdy nenaskytne. Měla to tu opravdu ráda. Bylo to hlavně tím, že se nejednalo o žádné skryté místo, nic, o čem by člověk nevěděl, že existuje. Byl to prostě jeden z mnoha útesů a možná právě svou otevřeností se stával jaksi neviditelný. Vlastně byl jejím pravým opakem. Manon na sebe svou uzavřeností pozornost jedině poutala.

Od toho incidentu již uběhly necelé dva týdny a za tu dobu se k dívce doneslo mnoho nových zvěstí. Například se o sobě doslechla, že skolila šest mužů naráz jediným pohledem nebo že holýma rukama vysvobodila prince ze spárů hrdlořezů a k tomu ubránila vůz s nákladem, že se jí podařilo vyvrátit strom a svalit ho na útočníky...alespoň to se dalo považovat za ty lepší zvěsti. Také o ní bylo řečeno, že zabila posla a pokusila se zabít i Matta. Vlastně o ní někdo i skálopevně tvrdil, že právě ona má prsty ve všech těch zločinech, které poslední dobou narůstají. Byly to však jen hloupé domněnky a Manon je pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Víceméně se smířila s tím, že nějakou dobu teď bude střed zájmu. Přece přežila dva roky v Arkancendu!

Kdyby věděli...

Při vzpomínce na tu mrazivou zemi plnou nekonečných sněhových bouří a s lidmi stejně chladnými jako sníh se neklidně ošila. Každý trénink se jí vryl do paměti, každé mučení se na ní podepsalo. Jemně si vyhrnula rukávy svého kabátu a s prázdným výrazem zkoumala bílé zkroucené jizvičky kolem zápěstí. Byly památkou na tu prvotní bolest. A ona teď stejnou bolestí oplácela všem, kdo se jí pokusili ublížit. Měla v sobě dostatek rozumu, aby se v ní nezrodila pomstychtivost ani chladnokrevné zabíjení nevinných. A ti útočníci v lese rozhodně nebyli nevinní, přestože jí tenký hlásek v koutku její mysli s hrůzou připomínal, že právě zabila čtyři lidi. Moc netušila, co si s tou myšlenkou počít. Zkrátka někomu, kdo se proti ní postavil, ukončila život, nic víc k tomu necítila. A také to nechtěla dál rozebírat. Splnila svůj účel a tím to pro ni končilo.

Jenže pro někoho to byl příliš velký šok, a proto se Manon odebírala na svůj útes tak často v tichosti přemýšlet. Nemohla dostat z hlavy, jak se na ní Terry díval, když slyšel, co udělala, a jak si od ní následně držel odstup. Bál se jí. Její vlastní bráška se jí bál. "Ty jsi někoho zabila, Manon?" kulil na ni nevěřícně oči. Nemohla mu přece lhát. To by nedokázala. A tak jen přikývla a od té chvíle bylo všechno špatně. Terry se jí vyhýbal a její babička se jí sotva dokázala podívat do očí. Ani nechtěla vědět, jak se bude tvářit její otec. Její máma sice zemřela při porodu Terryho, ale Manon si dokázala představit ten odtažitý postoj, který k ní zaujímala nejen její rodina.

Jak se o ně mohla postarat, když se stala jejich hlavní starostí?

"Manon? Manon! Tady jsi, všude tě hledají!" ozval se za ní Mattův hlas.

Netrhla sebou. Jen pootočila hlavu jeho směrem. "Kdo mě hledá?"

"Vlastně...všichni," vydechl. "Musíš na hrad, hned."

"Chtějí mě snad pověsit?" přimhouřila oči Manon.

"Cože? Ne, to vůbec," zasmál se Matt. "Prostě pojď, prosím..."

Ačkoliv Manon jeho slovům tolik nedůvěřovala, jeho výraz byl o něco čitelnější. Pokud ji nechtěli pověsit, přestože královna by jistě nebyla proti, neměla důvod se schovávat. Otočila se a rychlým krokem prošla kolem prince, aniž by mu věnovala jediný pohled. Ucítila, jak jeho úsměv povadl, když ji spěšně dohnal.

"Manon, rád bych s tebou o něčem mluvil," začal mnohem opatrnějším hlasem, ve kterém byly znatelné stopy smutku.

"Nemám čas se s tebou zdržovat," odpověděla příkře Manon.

"Manon, prosím, chci se ti omluvit..."

"Omluvit za co? Že je můj otec kvůli tobě ve vězení? Že jsem kvůli tobě musela strávit dva roky mučení v Arkancendu?" Její hlas zněl stále vyrovnaně, ale Matt v něm slyšel potlačovanou hořkost.

"Je mi to líto," pronesl tiše, "Nechtěl jsem, aby se stalo tohle...nebo cokoliv. Byl jsem tak vzteklý, vůbec jsem nepřemýšlel..." Hlas se mu pomalu lámal. "Když jsi odjela, bylo mi tak...špatně. Špatně ze sebe samého. Uvědomil jsem si, jak strašně jsem se choval. Chtěl jsem se změnit.  Hodně jsem se učil, možná sis všimla..."

"Všimla," odtušila Manon. Matt čekal, že snad řekne ještě něco, nebo si možná sám ve vší tichosti zpracovával vlastní myšlenky. Bylo na něm vidět, vlastně to z něj doslova sálalo, jak moc litoval svých činů a jak moc se snažil stát někým lepším. Někým, kdo jí bude stát za víc než strohé odpovědi.

"Taky jsem ti nestihl poděkovat," zachraptěl, "V tom lese. Zachránila jsi mi život."

"Já vím."

"To, co jsi tam předvedla...to bylo neskutečné," dodal. Neodpověděla. Stále se soustředěně blížila k hradu. Vzdychl. Je těžké vybudovat si cestu k člověku, který o to nestojí. "Manon, je vůbec nějaká šance, že bys mi kdy dokázala odpustit?" zašeptal zlomeně.

Tentokrát se zastavila a zadívala se mu hluboko do očí. "Pověz mi...dokázal bys ty odpustit člověku, který tě jednou připravil o všechno a věřit, že to neudělá znovu?"

Matt bezmocně sklopil hlavu. Po zbytek cesty už nedokázal najít vhodná slova a Manon  se k němu už znovu neohlížela. Sice existovala spousta dalších věcí, které by mu ráda vmetla do tváře, ale neměla chuť je pouštět na povrch a narušovat tu kamennou masku, kterou si tak zdárně zachovávala.

Došli na hrad.

A přestože Manon něco takového nečekala, překvapená nebyla téměř vůbec.