Cold Hearted

27.

„Kam že tě to vedou?!"

Její babička plakala a nedala se utišit. Bylo to pochopitelné; jejího syna si ponechali zatím na hradu a její vnučku hodlali odtáhnout do ledové země. Přesto ji dívka uslzenýma očima prosila, aby ještě držela své emoce na uzdě, neboť nechtěla rozrušit svého malého brášku, který zatím nechápal, co se děje.

Ozvalo se trojí zabušení na dveře. Nastala poslední možnost k rozloučení. Dívka se vrhla babičce do náruče a zulíbala bráškovu udivenou tvář. Potom si vzala otcův starý kabát s kapsami plnými drobností, které jí byly blízké, ale nikterak nápomocné k přežití, to si tehdy myslela.

„Manon, neodcházej!" Chlapec ji pevně chytil za cíp kabátu a začal posmrkávat. Jeho starší sestře se udělalo nevolno a málem se jí podlomila kolena. Ale statečně se držela na nohou. Právě kvůli němu.

„Budu na vás myslet," zašeptala.

To byl jediný slib, o kterém věděla, že ho dodrží.

---

To, co baron Cross nazýval mučírnou, byla k Manonině úlevě místnost zhruba o polovinu menší než opravdová mučírna, ze které právě vyšli. Mírně se totiž děsila představy, jak strašlivé nástroje se musely nacházet zde, když baron označil slovem mučírna tuto místnost, a ne tu předešlou, když sám zakusil, co je opravdové mučení, v Arkancendu. Žádné strašlivé nástroje, které by i jí naháněly strach, se tu však nevyskytovaly, a tak se Manon rychle vymanila z ošklivých vzpomínek a pookřála. Ztracená sebejistota se k ní znovu hlásila a ona byla konečně schopná stát na vlastních nohou. Což koneckonců dala ihned najevo tím, že od sebe prudce odstrčila dva muže, kteří ji vlekli mezi sebou. Něco na ni zavrčeli, ale nahlas neřekli nic. Pravděpodobně stále předpokládali, že mají navrch.

„Tohle je podle vás mučírna?" odfrkla si, aniž by se snažila potlačit pohrdavý tón. Došla jí s tím mužem trpělivost, a tak jí už příliš nezáleželo na tom, jestli ho vytočí, nebo ne. Co potřebovala vědět, z něj už vydolovala. Nyní přemítala, zda bylo ještě možné vyhnout se smrti nebo alespoň včas varovat ostatní království, čemu budou čelit. Všechno ovšem ztěžoval fakt, že o tomto místě nikdo neměl ani potuchy.

Baron Cross jí věnoval jeden ze svých ledových úsměvů, které ona velice dobře znala, a máchl loučí do prostoru kolem sebe. Na pár chvil se ve světle mihl například skřipec a spousta železných okovů visících ze stropu, při čemž každý z nich byl určen pro jinou formu mučení.

Manon pohled na tyto nástroje nijak nenadchl, a tak zůstávala stejně chladnou, ovšem Matt vedle ní viditelně zbledl a několikrát nasucho polkl. Dívce dosud nedošlo, že princ jen těžko přišel do styku s mučícími nástroji, natož aby byl sám mučen. Sledovala ho s jistým zármutkem v očích, ale nedovolila si ho nahlas chlácholit. Nemohla připustit, aby baron Cross využil jejich zvláštního pouta, které se mezi nimi utvořilo, ačkoliv si Manon nebyla schopná ujasnit, kdy se tak stalo.

Cross s potěšením pozoroval princovu narůstající nevolnost. „Víte, můžeme tomu předejít," prohodil skoro ledabyle a pobaveně sledoval, jak se Matt prudce nadechl a potom zase splaskl, jako balon. Princ s ním nechtěl spolupracovat ani v nejmenším, ale představa z mučení mu naháněla husí kůži, ať už byl jakkoliv odvážný.

„Co po nás chcete?" zachroptěl Matthew a snažil se působit stejně sebejistě jako dívka z Arkancendu. Bohužel se mu to nedařilo. Manon na rozdíl od něj už mučená byla. Mnohem hůř a mnohem déle, a tak už ji nemohlo jen tak něco rozhodit.