Cold Hearted

5.

Viděl ji. Opět. A něco nesla v zástěře. Škodolibě si zamnul ruce a chystal se vyrazit ze svého úkrytu, jenže pod ním zakřupaly staré větve a ona se otočila. Hodnou chvíli si hleděli do očí, dokud dívka neupustila tu věc, kterou nesla schovanou ve svých šatech, a rychlým skokem ho nepovalila na zem se svou rukou přitisklou na jeho ústech. Nesnažil se bránit, copak by jemu mohla něco udělat? Ne.

S vykulenýma očima k němu vznesla jen jediné slovo: "Prosím..."
---

"Co prosím?!" nadzvedla se ze svého trůnu královna a vypadala, že bude co nevidět sršet blesky.

"Jak říkám, matko," procedil skrz zaťaté zuby Matt. "Bylo jich šest. Byla malá šance, aby se posel ubránil. A nebýt Manon-"

"Ty jsi byl s ní. Sám. V lese," plivala ze sebe další slova rozhněvaně královna. Vůbec nedbala na fakt, že se vrátili celí udýchaní z lesa s vozem naloženým vodou pro ostatní království a s člověkem bez života. (Nemohli ho tam přece nechat.) Téměř ji nezajímalo, že jejich posel je nenávratně pryč. Tu dívku zkrátka nenáviděla a nemohla strpět, že s ní její syn tráví čas. Znovu. 

"Ano, byl. A snažím se tu podotknout, že mi také zachránila život a sama se postavila proti všem útočníkům! Matko, kdybys viděla- To bylo tak..." Matt nemohl najít ta správná slova. Jak jen by jí mohl vyjádřit, že někdo na pohled tak hubený a křehký, kdo se chová tak jistě a elegantně, dokáže bez mrknutí oka pobít několik lidí naráz. Viděl její výraz. Vlastně se to ani nemohlo pokládat za výraz, protože její tvář postrádala jakékoliv emoce. V duchu to přirovnal k masce.

"Možná, kdybys tam jednoduše nebyl, nemusel by ti nikdo zachraňovat život! Mohla to být past! Jak tě vylákat a zabít, možná to byl plánovaný útok mířený-"

"Jen a pouze na posla, matko! Copak to nechápeš?! Ty lidi šli po něm nebo spíš po tom nákladu! Nevím, proč ho rovnou zabili, možná je poznal, ale bylo jich šest! Těch útočníků je několik, je dost možné, že čím dál víc, když si vzpomeneš na těch pár zmizení. Kromě toho, matko, Manon se vrátila teprve včera. Jak by vůbec mohla stihnout něco takového naplánovat?"

"Byla v Arkancendu, Matte! Podívej, co s ní udělali! Už to není ta holka, z které jsi byl ty tak poblázněný!" Rozhodila nepříčetně královna rukama a propalovala očima do Manon, která celou dobu mlčky stála Mattovi po boku, díru. Při jejích slovech maličko naklonila hlavu na stranu, jako kdyby ji snad zaujalo toto téma. Ve skutečnosti si přála být někde sama a v tichosti přemýšlet.

Matt při matčiných slovech mírně zrudl a neodvažoval se podívat na Manon. Nenáviděl se za to, že se kdy o svých citech zmínil svojí matce. Možná, že kdyby si to raději nechal pro sebe, nemusel být trest pro Manon tolik krutý. Královna byla odjakživa ctižádostivá, ale hysterická žena, která zkrátka musela mít pro svého syna to nejlepší. Někoho bohatého, řádně vychovaného, se schopností vlády, urozeného, inteligentního...Někoho ideálního. A Manon měla k ideálu daleko. A tak se královna rozhodla nepropásnout jedinou příležitost, aby se jí mohla nějakým způsobem zbavit. Pověsit ji nemohla, ale Arkancend se jí zdál jako bezpečné řešení. Přece to bylo místo, kde trestanci podstupovali nesmírně těžké výcviky k jakémusi "převychování", které většinou nikdo nepřežil. Ale. Ona. Zkrátka. Musela.

"Matko," povzdechl si Matt. "Jen říkám, že Manon by byla perfektní pro pozici posla. Nebo i pro strážce. Vím, že to nerada slyšíš, ale my ji potřebujeme. Co když budou útoky dál pokračovat? Přibudou úmrtí? Zvaž to. Otče," poprvé se obrátil na krále, "Ty víš, že mám pravdu..."

Vlastně netušil, proč tolik usiluje, aby Manon tu pozici dostala. Samozřejmě si byl jistý, že je ideální volbou. Ale také věděl, že je to dobře placená práce a Manon má chudou rodinu. Snad ne tolik jako ostatní lidé v jejich království, ale situaci měla rozhodně komplikovanější a z velké části za to mohl on. Bylo více než správné jí pomoct. A ohledně jeho citů k ní...tím se nehodlal zaobírat.

Nakonec byla Manon propuštěna bez jediné narážky, poděkování, ale ani trestu. Pozoroval ji, jak mizí z hradu. Pozoroval ji, jak ihned míří k místní škole, aby vyzvedla svého brášku, a viděl, jaký odstup si od ní ten chlapec drží. Nebylo vyloučeno, že se jí bál. A jestli už stihl slyšet, co se stalo v lese (protože drby se bohužel šíří rychle), nemohl mu to snad ani zazlívat. Z Manon šel jakýsi strach, ale Matt odhadoval, že to ona nevěděla, jinak by se chovala...jak? "Převychovali" ji, udělali z ní obávaného člověka. Obával se jí i on? Možná. Trochu. Už viděl, co dokáže, ale zanechalo to v něm spíše obdiv než strach. Narozdíl od ostatních.

Potřebovala někoho na své straně. Někoho, kdo si k téhle nové Manon najde cestu.

A Matt se rozhodl, že to bude on.

---

Ahoj! Děkuju za přečtení, hvězdičky a komentáře, jsem moc ráda, že tohle někdo čte :)