Cold Hearted

10.

Byl naštvaný. Přesněji řečeno rozzuřený do nepříčetnosti. Jak si to jen mohla dovolit?!  Jak vůbec mohla takovýmto způsobem nařknout jeho, prince Matthewa Wellingtona I.?! 

Však on jí ukáže co proto. Ať vidí, jak titěrná oproti němu je!

Bouchl za sebou těžkými dveřmi a rovnou si to rázoval k lesu. Až ji chytí, předhodí ji rovnou otci k soudu.

Jenže ona tam nebyla. 

Zato však našel něco mnohem...zajímavějšího.

---

Přesnost. Na té si dívka z Arkancendu zakládala. Upřímně to patřilo i k jejímu výcviku, kde dbali na dokonalost a přesnost k ní samozřejmě patřila. Jen jednou se tenkrát nedostavila včas. A oni ji za trest drželi hlavu pod ledovou vodou tak dlouho, o kolik se opozdila. Dalo se to nejspíš pokládat i za štěstí, že přišla později jen o dvě minuty.

Proto jakmile odbyla osmá hodina ranní, stála Manon už připravená v Zásobárně. Oliva s Karol jí chystali vozík, který plnili nadmutými měchy s vodou. I u tak jednotvárné práce si dokázali najít téma hovoru, jenž se brzy vystupňoval v hádku. Avšak nebyla myšlena zle. Manon netušila, jak dlouho už spolu pracují, ale nezdálo se, že by snad jeden druhého omrzel. Napadlo ji, že je teď bude vídat docela často, skoro každý den. Možná by se k nim mohla pokusit chovat vstřícněji. Přece jen pro ni dělali první poslední.

"Tak, madam, váš vozík je připravenej. Ale varuju vás, že taky něco váží, a vy jste docela takový tintítko, poberete to?" pochyboval Oliva.

"Nemějte strach," odmávla jeho otázku Manon. "Mohu tedy vyrazit?"

"Ještě moment!" zarazila ji Karol. "Protože jste nová, musíte se pak ohlásit u tamějšího krále s tímhle lejstrem. Nic neobvyklého, slouží to k záznamu, aby o vás věděli. Půjdete do Trojky, trefíte tam?"

K tomu už se hledala odpověď hůře. Manon se nikdy nevzdálila dál než na kilometr od království a v cizích království také nebyla. Les byl složitý v tom, že stromy rostly bujně opravdu všude a cestičky, jež byly často velmi úzké a klikaté, se tam hledaly dost těžko. Snad kdyby dostala mapu...

Její mlčení bylo  dosti výmluvné.

"Nemáte se zač stydět, vážně ne. My s Olivou bychom zabloudili hned za prvním stromem, že je to tak, Olivo? Někoho s vámi pošleme na vaši první cestu," navrhla Karol. Manon jí za to byla nesmírně vděčná, protože u sebe pociťovala jakési pochybení. Ovšem byla si jistá, že si cestu okamžitě zapamatuje. Její paměť byla na vysoké úrovni.

"Mohli bychom se optat někoho ze stráží, většina z nich už doprovázela někoho přes les."

"Třeba ten Garret, to je solidarita!" napadlo Olivu. 

Ačkoliv dívka žádného Garreta neznala, neměla žádný důvod nesouhlasit. Předpokládala, že z ní sálal strach viditelný i pro stráže, aby si na její osobu nic nedovolovali. Když však zjistila, že Garret se celým jménem jmenuje Walter Garret, musela uznat, že se jí maličko ulevilo. Možná z ní měl také strach (oprávněný koneckonců), ale choval se k ní slušně, což o jiných strážích říct nemohla.

"Strážníku Garrete, byl byste ochotnej tady našeho novýho posla doprovodit do Trojky? Je to její první cesta do jinýho království, tak aby se trochu zorientovala," požádal Waltera Oliva, aniž by se snažil zlepšit svou vesnickou mluvu.

Walter se na Manon nervózně podíval a neznatelně přikývl. "Jistě, pokud si to madam přeje."

"Pak tedy můžeme konečně vyrazit?" nadhodila dívka.