Cold Hearted

24.

Věděla, že se svým osudem už nic nezmůže. Bylo to její slovo proti všem. A nikdo jí nevěřil. Neměla šanci. Mohla jen doufat, že její trest nebude tak hrozný, jak slibovaly oči královny. V duchu se za to upřímně modlila.

„Manon Laryová," rozlehne se zvučně přes celý sál, „Jsi obviněná z pytlačení mimo dovolené území, nepřímého založení požáru a ze všeho nejvíce z manipulace mého syna, korunního prince. Takový přestupek je považován za velezradu," odporně se usmála a v dívce v té chvíli zůstala opravdu malinká dušička. „A proto ti uděluji nejvyšší trest!"

Vzduch se jí vytratil z plic kdovíkam.

„Smrt?!" vykřikl zděšeně Matt, „Matko, to přece-"

„Ne smrt," zavrtěla královna pomalu hlavou a škodolibě si zamnula ruce. „Manon Laryová, odsuzuji tě na pobyt na dva roky do Arkancendu!"

---

Byli čtyři a tyčili se nad nimi jako hory. Všichni měli mohutnou postavu a široká ramena. Bylo těžké si detailně prohlédnout jejich tvář, neboť ji měli dlouho neoholenou a špinavé vousy jim tak trčely do všech stran. Kromě toho měl každý z nich na hlavě naraženou vlněnou čepici, která Manon zastiňovala pohled i na ten kousek obličeje, kam jejich vousy nedosáhly. Manon přišlo, že každý z těch mužů vypadá jako přerostlý trpaslík.

„Kdo jste?" přimhouřila nedůvěřivě oči a ignorovala lesknoucí se nože za jejich opasky, které jim brzy skočily do ruky. Snažila se působit děsivě, tak jak se jí to doposud dařilo, ale sama musela uznat, že s barevnou modřinou na čele, potrhaným kabátem a zlomeným zápěstím mohla vypadat jedině uboze.

„Prej kdo sme!" burácivě se zachechtal ten nejmohutnější z nich. Manon si všimla, že mu chybí nejméně dva zuby a přemýšlela, jestli mu je náhodou někdy nevyrazila ona. Byla by to teď ráda udělala znova. „Říkal nám, že jsi chytřejší," protáhl slizce a znovu zalomcoval mřížemi.

„Kdo?" zaťala pěsti rozhněvaně, čehož ihned litovala, jelikož se opět ozvala její poraněná ruka.

„Konec otázek! Padejte z tý cely, nebo vás vyvedem sami," poručil příkře druhý z nich a prstem si samolibě poťukal na špičku nože. Manon pochybovala, že by s tou zbraní dokázal provést víc jak jeden výpad.

Matt se postavil po jejím boku a naklonil se k ní. „Myslím, že bychom s nimi měli jít. Stejně bychom je nepřeprali."

Věděla, že má pravdu. Ale vědomí, že s nimi půjde jenom tak, dobrovolně, ji v mysli užíralo víc, než by si přála. Vždyť vypadali jako prachobyčejní lupiči, zplodina společnosti! Jak mohla dopustit, aby ji, dívku z Arkancendu zajal někdo takový?

Semkla rty do úzké linky a s hlavou hrdě vztyčenou popošla o několik kroků vpřed a počkala, až jí otevřou dveře od cely. Jakmile se tak stalo, muži ji popadli pevně za obě paže a bolestivě skřípli. Pokusila se jim vytrhnout, ale v zápěstí jí tak zapulsovalo, že se neovládla a tiše hekla. Chlapi po sobě hodili očkem a schválně ji stiskli ještě pevněji, jako by se bavili tím, že ji mají ve své moci. Jenže tentokrát se dívka ovládla a nevydala ze sebe ani hlásku, jen hlasitě zafuněla.

„Přestaňte ji držet jako ve svěráku!" osočil se na ně výhrůžně Matt, jehož se také okamžitě chopili a vlekli mezi sebou pryč ze sklepení.

„Abysme trošku neskřípli tebe, mladej," zasyčel mu do ucha jeden z nich. Princ vystrčil svou bradu a nebojácně si odfrkl. Muž po jeho levici se rozmáchl a vrazil mu pořádný pohlavek, až se Mattovi před očima roztančily hvězdičky. Manon se k němu nejistě pootočila a zvažovala, zda má zasáhnout. Usoudila však, že pokud bude projevovat zjevný zájem o jeho bezpečí, tím spíš ho budou mučit, aby se jí pomstili. Ne, musela předstírat, že jí na princově životě nijak nezáleží.

Zatímco se nechali vláčet bůhvíkam, mohla si Manon konečně prohlédnout místo jejich věznitelů. Opravdu se zdálo, že se nachází v jakési kamenné ruině. Sklepení, jímž procházeli, bylo z velké části rozmlácené, zdi pobourané a žádná z cel nebyla v takovém stavu, aby do ní mohli vsadit vězně. Když vyšli po kluzkých schůdcích nahoru, objevili se přímo venku. Dívka se udiveně rozhlédla a shledala, že stojí na zchátralém a zanešeném nádvoří jakéhosi hradu.

Hradu! Uprostřed lesů, uprostřed ničeho stál hrad, a to kdovíjak dlouho! Dívka se s úžasem rozhlédla kolem. Tak jejich útočištěm byla tahle polozřícenina? Něco takového by ji rozhodně nenapadlo. Kamenná stavba však byla výrazně menší než hrad jejího království, jen s několika krátkými věžemi, z nichž jedné chyběla střecha, druhá měla vysklené okno a ve třetí zela díra, jako kdyby do ní něco kdysi nabouralo. Zdi byly hustě porostlé seschlým břečťanem, na zemi se kupilo popadané listí, které však pomalu mizelo pod nánosem sněhu a na schodech před vstupem do hradu ležel ztrouchnivělý kmen stromu, který se nikdo neuráčil odklidit. Na první pohled se zdálo, že je tato ruina už dlouho neobývaná, ale Manoninu bystrému zraku neunikly vyšlapané cestičky mezi těmi hromadami dřeva, kamene a sněhu a také si všimla čerstvé omítky na jedné z rozbouraných zdí. Bylo jasné, že se snažili hradu dodat jeho původní vzhled.

„Kde se tu tohle vzalo?" zeptal se ohromeně Matt. Muži se po sobě nejdřív pyšně koukli, než se jali odpovědi.

„Náš pán tohle místo objevil. Opuštěný, trošku zchátralý, uprostřed lesů...skvělá základna, nemyslíte? Nikdo o tomhle hradu neví," naparovali se, jako by jim to tu patřilo.

„Ale brzy se dozví," odvětil chladně princ.

„To byste odtud museli utýct, mladej," zakřenil se odporně ten nejmohutnější. „A než by se vám to povedlo, už byste byli dávno po smrti."

„Zabijete nás tak jako tak," prohlásila neutrálně Manon, „Můžeme vám přelámat vazy a alespoň to zkusit," dodala jedovatě.

Muž se k ní otočil čelem a přitáhl si ji těsně k sobě. Manon ovanul odér dlouho nemytého těla, a tak lehce nakrčila nos. "Jestli si myslíš, že z tebe máme nahnáno, tak se šeredně pleteš," zasyčel. Jeho výhrůžný tón ji však nechával chladnou. „Ty lidi tam venku se tě možná ještě bojí, ale my moc dobře víme, že pod tou kamennou maskou se krčí jen malá ubrečená holka, která udělá cokoliv, aby zachránila krk sobě a svým blízkým. Takže s takovýma řečma na mě nechoď, on nám už řekl, jak to je doopravdy!"

„Kdo je on?" procedila skrz zuby Manon a musela se držet, aby mu nevyrazila zbytek zubů.

„Já myslim, že to víš," odpověděl záměrně vyhýbavě. „Jinak bys nás sem nešla hledat."

A Manon to opravdu tušila. Měla hned dva typy a upřímně doufala v ten první. Ten byl totiž snazší, aby se s ním vypořádala, ale u toho druhého si nebyla tak jistá. Toužila však znát pravdu, jelikož nevědomostí byla zaplavována až moc dlouho. V hlavě se jí nastřádalo nesčetně otázek a ona už nutně musela znát odpovědi. Musela tomu prostě udělat přítrž, aby se mohla s Mattem v klidu vrátit domů. Ten vousatý chlap měl pravdu. Byla ochotná udělat cokoliv, aby zajistila bezpečí své rodině.

Přešli přes nádvoří a skrz hlavní dveře, které při otevírání nepříjemně skřípaly, se dostaly do úzké kamenné chodby se dvěma točitými schodišti po stranách. Vydali se po těch vlevo. Uvnitř hradu byl chlad a za okny pískala meluzína. Jakmile vyšli nahoru, chlapi je zatáhli ke dveřím na konci tohoto patra a opatrně je pootevřeli.

Jeden z nich prostrčil škvírou hlavu a zahalasil: „Tak vám je vedeme, pane, chcete je oba?"

Manon přes dřevo uslyšela tlumený souhlas. Ve zlomku vteřiny je muži nastrkali dovnitř místnosti a dívka se konečně mohla podívat do očí strůjce útoků.

Ahoj, omlouvám se, že je kapitola o něco kratší než obvykle, ale trochu jsem se rozepsala, a tak jsem to tu musela rozseknout. Zas je to o trošku napínavější (doufám). :D Nerada bych vás ale nechala dlouho čekat, takže se pokusím napsat další díl co nejdřív. :) (Neříkám kdy, protože to by už byl moc velký závazek :D) 

Opět vám moc děkuju za všechny hlasy a komentáře, protože - ježiši!- už je tu asi 800 přečtení a přes stovku hvězdiček! Jste vážně skvělí! :)) 

Sisi1557