Cold Hearted

1.

Kráčela cílevědomě, narovnaná a s kamennou tváří. Odmítla se ohlížet za sebe a sledovat, jestli ta loď opět odpluje a jestli se tam bude vracet s novým nákladem. Před dvěma lety byla ona ten náklad a už nikdy, nikdy by se tam nechtěla vrátit. Mohla být šťastná, že to tam vůbec přežila. Přestože věděla, že ji změnili. A to navždy.

Lehce se zatahala za konečky bílých rukavic, které odteď bude nosit neustále, stejně jako celý tenhle modrý stejnokroj. Byli tak laskaví, že jí ho nechali ušít na míru, takže jí padl jako ulitý, nesvědil, neškrábal a byl lehký jako sníh, kterého tam bylo plno.

Tenoučký hlásek v její hlavě jí radil, aby se raději otočila a tryskem pádila ke své rodině. Aby se ujistila, že jsou všichni v pořádku. Ale ten hlásek byl příliš tenoučký a potlačovaný. Už ho neposlouchala jako kdysi. Nyní měla v hlavě jejich hlas, který jí přikazoval řád a chladnokrevnost. A ten už poslouchala. Lehce se otřásla a přistoupila k hradní stráži.

"Jdu za Její Výsostí, královnou," oznámila a ani nehnula brvou, když se proti ní namířila dvě kopí.

"Jméno a důvod," zavrčel jeden z mužů.

"Své jméno vám sdělovat nemusím. Před chvílí jsem dorazila z Arkancendu a nesu o své cestě zprávu královské rodině."

Zmínka o tom místě vzbudila v obou strážích pozornost a následný obdiv. Proto si ani nevšimli, jak se sama dívka nepatrně zachvěla při jeho vyslovení. Dál už se nevyptávali na nic a vpustili ji do hradu. Pravděpodobně slyšeli mnoho příběhů, které se vypráví o tamějších lidech a jejich zvyklostech, protože si od ní drželi úctyplnou vzdálenost a neodvažovali se jí dotknout.

"No, to se podívejme," pronesla hlasem plným odporu královna, když dívka vstoupila do přijímacího sálu. "Přežila jsi."

"Manon Laryová, k Vašim službám, Výsosti," odvětila a její výraz se stále nezměnil. Nerada, ale pokorně se uklonila.

"Je vidět, že tě naučili způsobům," uchechtl se král. "Tak copak tam s tebou dělali?"

"Podstoupila jsem náročný výcvik, avšak úspěšně, narozdíl od několika slabších jedinců."

"Co to znamená? Kolik vás tam bylo?"

"Šest, pane. Čtyři nepřežili. Dva z nich prochladli už v prvním roce a zbylí dva v posledních pár měsících ztratili dostatečnou vůli k přežití. Jak vidíte, svůj trest jsem zvládla a nyní, když jsem opět ve svém království, jsem připravena mu sloužit," Manon vytáhla odněkud z kabátu světlou obálku a předložila ji královi pod nos.

Zatímco obě hlavy království s nakrabatělým čelem pročítaly listinu, Manon přejížděla očima prostor kolem sebe. Svůj pohled zastavila u chlapce (v duchu se opravila, že je to spíše mladý muž) stojícího v rohu u zadních dveří, který, jak moc dobře věděla, ji celou tu dobu pozoroval. Podíval se na ni s lítostivým pohledem v očích, načež se dívka nepatrně zamračila. Pochopitelně si ho pamatovala. Jak by také mohla zapomenout? To kvůli němu byla poslána na to strašné místo. To kvůli němu musela opustit svou rodinu, když to nejvíc potřebovala. Ovšem zarazilo ji, jak se ze zavalitého a nemotorného chlapce vypracoval takový svalnatý mladík s mnohem jistějším výrazem než tehdy. Když ho poznala, bylo jim oběma 16 let. Co všechno se ještě změnilo, zatímco byla Manon pryč?

"Dobrá, slečno Laryová," hlas krále opět upoutal její pozornost. "Přečetli jsme si vaše doporučení, vaše schopnosti jsou...neuvěřitelné."

"A přesto pravdivé, Vaše Výsosti."

"To prozatím nemohu posoudit. Teď vám musím oznámit, že již jednoho posla máme, a ačkoliv rozhodně neoplývá takovými vlastnostmi, jaké máte vy, má naši plnou důvěru a tou si u vás nemůžeme být jisti. Kvůli vaší minulosti," vyhlásil svůj verdikt král a královna se vedle něj pobaveně zavrtěla. Muselo jí dělat nesmírnou radost potápět jí veškeré naděje.

"Takže jsem vám zbytečná?" lehce zvýšila hlas Manon. Neuvědomila si, jak hrozivě právě zní.

"Snad by se pro vás našla jiná práce. Ale našeho posla z vás udělat nemůžeme i přes veškerá doporučení arkancendského lidu-"

"Otče, to je bláznovství. Náš posel se zdaleka Manon nevyrovná, ona pro nás může být klíčem pro řešení-"

"Mlč, Matthew! Ta dívka je pro nás zcela nedůvěryhodná. Toto je mé královské rozhodnutí a ty do něj nemůžeš zasahovat!"

"Ale-"

"Pokud dovolíte," vmísila se do toho Manon hlasem, který přetékal chladem. "Je mi jasné, že si Vaši důvěru budu muset získat, ale toho nemohu dosáhnout, pokud mi odmítnete dát šanci. A věřte mi, že jestli se stanu poslem - a já vím, že ano - nebude toho litovat ani jedno z pěti království." 

Královna s králem si ji chvíli měřili nevěřícným pohledem a poté mezi sebou prohodili několik slov. Nakonec se obrátili zpátky k ní.

"Zítra ráno se dostavíte k veliteli stráží, který vás seznámí s nynější situací v jednotlivých královstvích a zadá vám několik jednoduchých úkolů, kterých budete muset uposlechnout, je vám to jasné?" zasyčela na závěr svého monologu královna.

"Velmi. Děkuji, Vaše Veličenstvo," uklonila se Manon.

"Výborně, takže můžete jít," mávlo rukou  Její Veličenstvo. Nikdo se nevšiml, jak se mladík v rohu úlevně usmál.

"Vlastně," zavrtěla lehce hlavou Manon. "Ráda bych ještě navštívila svého otce." Hlas jí maličko zradil, protože se bála nejhoršího, čehož si královna všimla a nasadila svůj úšklebek a luskla prsty.

"Ale jistě! Stráže, doprovoďte slečnu Laryovou do šatlavy!"  

------------

Ahoj! :)) Tohle můj první fantasy příběh tady na Wattpadu, tak doufám, že se někomu bude líbit. :) Byla bych ráda za nějaký komentář s vaším názorem, abych věděla, jak se tenhle příběh čte. První kapitoly většinou u mě bývají více pasivní, než se příběh pořádně rozjede, tak snad to nikoho moc neodradí. :D

Sisi1557 :P