Cold Hearted

3.

"Tati, já to nechápu, kam mě to vedeš?"

"Manon, musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš, ani Terrymu, ani babičce. Kdyby se na to přišlo...vzhledem k tomu, jak přísné jsou v téhle zemi tresty..."

"Tati, děsíš mě. Kam až- Páni, co to je?"

"Objevil jsem v lese část úrodné půdy, nic moc velkého, ale naší rodině by to bohatě mělo stačit."

"Jak je to možné? Jediné úrodné půdy jsou přece ve 3. království. Probůh, tati, ty přece obyčejně prodáváš potraviny, co když si někdo bude myslet, že-"

"Manon, nekřič tolik! Poslyš, bude to dobré, ano? Nikdo to nezjistí. Bude to naše tajemství."

---

Brzy ráno se dostavila k veliteli stráží přesně tak, jak jí bylo řečeno. Přišla načas a mlčky vnímala každé slovo, které vypadlo z velitelových úst. Jak ihned zjistila, stalo se toho leccos. Úrody ve Třetím království bylo poskrovnu, a proto Druhému království nebylo dodáno dostatek surovin ke zpracování požadovaného množství potravin pro ostatní království. Co si Manon pamatovala i z vlastní zkušenosti, s jídlem to byla vždycky bída. Jenže tak to fungovalo. Celá země (lidé jí říkali bůhvíproč Planina) byla hustě porostlá lesy, takže úrodnou půdu hledal člověk jen těžko. Stejně tak vodu či nerostné suroviny. Díky tomu vzniklo pět na sobě životně závislých království, které se navzájem zásobovali pitnou vodou z Prvního království, odkud Manon pocházela, surovinami z Třetího království, které zpracovávalo to druhé, ve Čtvrtém se těžilo a v Pátém opět zpracovávalo. Ale alespoň se mezi sebou neválčilo. K tomu nikdo neměl ani prostředky.

Ukázalo se však, že nic závratného se nestalo. Zatím.

"...poslední dobou máme ale problémy s přepravami zboží," poškrábal se na zátylku generál Westmund.

"Co tím myslíte?" zajímala se Manon.

"Myslím tím, že dochází čím dál častěji k přepadávání vozů, občasných únosů a podivných zmizení, a to hlavně poslů. Zejména z Pátého království. Za minulý rok jich vystřídali nejméně tři."

"Říkáte únosů? A našli jste někoho? Znáte účel?"

"Samozřejmě že ne! V tomhle hustolese!" obořil se na ni. Ji to však nechávalo chladnou. "Kdybychom ho znali, kdybychom znali i viníka, už by tomu byla učiněna přítrž!"

"A jak na to reagují lidé?"

"Špatně. Vzrůstá nedůvěra, ale máme to pod kontrolou," prohlásil hrdě. Manon tomu však nevěřila.

"A co úmrtí? Ta se také vyskytují?"

Tato otázka generála přinejmenším vyvedla z míry. "Jak vás to napadlo?" zeptal se obezřetně. Nelíbilo se mu, že té dívce neviděl do hlavy. Za celou dobu nezměnila výraz a z jejích pohybů se nedalo předvídat, zda se zvedne a pokusí se ho uškrtit nebo mu potřese rukou.

"Jen hádám," nepatrně pokrčila rameny. Člověk si mohl všimnout, že všechno dělala nepatrně.

"No," hlasitě polkl, "Pár se jich-"

"Pane! Generále Westmunde! Došlo k dalšímu přepadení!" přiřítil se jako blesk do jejich komnaty jakýsi mladičký strážník s přilbou nakřivo. Před sebou mával zmuchlaným svitkem.

"Kde? Kdy?" zbystřil okamžitě generál Westmund.

"Před dvěma dny, pane. Někdo napadl posla se zbožím ze Čtvrtého království. Našel se jen prázdný vůz. Posel přežil, ale má ošklivá zranění a těžký otřes mozku, vůbec nic si nepamatuje. Měl štěstí, že upadl brzy do bezvědomí, útočník si musel myslet, že je mrtvý, a nechal ho být," vychrlil ze sebe mladík.

"K čemu by někomu byly nezpracované suroviny?" zauvažovala Manon.

"Co na tom záleží?! Důležité je chytit viníka a pověsit ho!" bouchl pěstí do stolu Westmund.

"Jistěže," odvětila Manon chladně. "Poslyšte, jak častá jsou ta přepadení?"

"Častější a častější," zamumlal generál nejasně.

"Dobrá,tak na jaké vozy se útočí nejvíc?"

"Proč? Co je vám do toho? Neměla byste držet jazyk za zuby? Pokud si vzpomínám, královna z vás žádnýho posla nebo stráže neudělala, nejste nic, stejně jako-" Manon se bleskové zvedla a jedním rychlým pohybem ho přitiskla ke zdi.

"Zkuste si to doříct," zasyčela mu do ucha. "A vytrhnu vám ten jazyk z pusy."

"Naše vozy, s pitnou vodou," zachrčel velitel s bázní.

"Kdy naposled?" odstoupila od něj.

"Před týdnem..."

"Po jaké době se na něj tak zhruba útočí?"

"To netuším. Vždycky ty bylo po několika týdnech, ale ty doby se zkracují, je to častější..."

"No výborně, a kdy náš posel vyráží?"

"Už vyrazil. Asi před hodinou," oznámil ten mladý strážník, na kterého Manon dočista zapomněla.

"Tak to není času nazbyt, musíme ho dohonit," zamračila se Manon.

"Cože? To přece nejde! Proč byste to dělala?" zasoptil opět velitel a snažil se zůstat nad věcí.

"Protože je tu určitá pravděpodobnost, že ho napadnou! Copak vás za tu dobu nenapadlo poslat s ním více stráží?" podivila se dívka.

"Napadlo, ale většinou zmizeli taky," odsekl. "Nemáme tolik lidí, abychom spustili nějakou záchrannou výpravu mimo království! Zvlášť, když ani nevíme, jestli je vůbec potřebná!"

"Fajn, tak já to můžu jít prověřit. Sama," zdůraznila. Měla určitou dávku nezlomného sebevědomí, která jí byla vždycky k dobru.

"Ach, vy si snad myslíte, že vás pustím? Samotnou ještě k tomu? Nejsem hlupák!"

"Vaše chování svědčí o opaku," odbyla ho Manon, přesto věděla, že nemohla vyrazit bez dovolení. Musela si u krále a u všech jeho poddaných vybudovat důvěru. "Královna přece říkala, že mě smíte zaúkolovat. Ostatně můžete jít se mnou," navrhla.

Následně se od dveří ozval nový, ale známý hlas.

"Nebo...bych mohl jít já."