Cold Hearted

29.

           

Stála na přídi a pozorovala hvězdy na inkoustové obloze. Její rodná Planina už byla daleko v nedohlednu a v jejím nitru se pomalu začala usidlovat jistá otupělost, snad dokonce smíření s tím, že se tam už nikdy nevrátí. Jen oči se jí neustále leskly, jakmile se jí v hlavě objevil obrázek jejího malého brášky, vrásčité tváře babičky a lišácký úsměv jejího otce.

„Neplánuješ znovu skočit přes palubu, že ne, kočičko?"

Zase ten hluboký hlas. Patřil kapitánovi lodi. Dívka se ho lekla, neodpověděla.

„Ten před tebou skočil, když jsme se tam blížili. Moře je nemilosrdný, vzalo si ho s sebou hned, ani jedinkrát nevyplaval nad hladinu."

„Proč mi to říkáte?"

„Abys neudělala stejnou hloupost, kočičko. Když skočíš, nemáš naději. Když se tomu postavíš, pořád máš šanci, že přežiješ."

---

Než se Manon zmohla na slovo, vyškobrtal do popředí Matt a se stejnou směsicí údivu a úlevy, jakou pociťovala ona, oslovil svého přítele. „Waltere, co tady děláš?"

Walter se už nadechoval, aby odpověděl, ale přehlušil ho jiný hlas velice naléhavým tónem.

„Našel jsi je?! Musíme odtud zmizet!"

„Jsou tu!" zařval v odpověď okamžitě Walter a nespouštěl zrak z Mattova pošramoceného obličeje. „Oba živí a - snad - schopni chodit po vlastních!" Významně si je přeměřil pohledem, načež oba vězni svorně přikývli.

„Tak na co čekáte?!" ozvalo se z konce chodby rozčileně, „Jestli tam budete jenom tak postávat, tak dlouho živí nezůstanete! Hněte sakra kostrou!"

Jako by jim někdo chrstl ledovou vodu přímo do obličeje; prvotní rozčarování zmizelo a nahradil jej zmatek a zároveň jistá nervozita. Manon, která vycítila vážnost situace, popadla Matta za podpaží a vyvlekla ho do chodby, aniž by brala ohledy na jeho zdravotní stav.

„Waltere, co se děje?" dorážel na strážce Matt, „Jak ses sem dostal? Kolik vás tu je?" Vypálil hotovou smršť otázek, jakmile u schodů na konci chodby zahlédli další členy stráže z jejich království. Všem hrál ve tvářích podmračený úšklebek a co chvíli trhali hlavami směrem ke dveřím.

„Musíme vás odsud dostat," zamumlal neurčitě Walter, který duchapřítomně napodobil Manon, a čapl prince za druhou paži. K ostatním mužům ho téměř donesli. Jeden z nich, pravděpodobně ten, který předtím křičel na Waltera, ať si pospíší, k princi přistoupil a zkoumavě si ho prohlédl, o dívku nezavadil ani pohledem. Očividně dostali rozkazem, aby především vysvobodili Matta. Když uznal, že princ splňuje všechny požadavky živého člověka, přeskočil pohledem na Waltera.

„Půjdeš s ním zadem a dovedeš ho do nejbližšího království. My se je pokusíme plně zaměstnat, aby vás nesledovali," pochmurně se usmál a sklouzl očima ke svému meči. Manon si všimla, že se jedná o muže mnohem staršího, než je Walter, a mnohem otrlejšího. Řídkou čupřinu hnědých vlasů měl odhrnutou z čela, na němž se mu rýsovaly tři hluboké vrásky, a kolem lícních kostí mu rašilo husté strniště.

„A co ona?" kývl Walter k Manon, která si nyní se zájmem prohlížela oděv stráží. Kdyby se nenacházeli v tak vážné situaci, možná by se i pousmála. Přes svůj typický krémový kabát s tmavě modrým lemováním a výšivkou Prvního království měli neuměle posazenou kroužkovou košili a ruce jim chránily silné kožené rukavice, které jim zakrývaly i polovinu předloktí. Jednalo se o hodně slabé napodobení zbroje, avšak stále to bylo lepší, než kdyby všichni bojovali s obnaženou hrudí. Nikdo jim to nemohl vyčítat, přece jen se tu do téhle chvíle pořádné brnění jevilo naprosto zbytečné.