Cold Hearted

13.

"Ty?" odfrkl si, když opět spatřil tu protivnou dívku s jiskřivýma očima.

"Já. Nebo jsi tam snad sháněl někoho jiného, koho bys mohl otravovat?" zašklebila se.

"Záleží na tom," usmál se zlověstně. "Něco jsem totiž našel."

"A co?" zarazila se.

"Představ si to," vykročil k ní, "Někdo si v lese zakládá vlastní úrodu. Obdělává si tam vlastní políčko, chodí nepovoleně do lesa a nic neřekne. Jistě chápeš, jaký je to přestupek..."

Dívka nejistě ucouvla. Najednou vypadala zděšeně. V tu chvíli Matthew věděl, že vyhrál.

"P-prosím...můj otec se nás snaží jen uživit, nic víc v tom není, přísahám," žadonila a měla slzy na krajíčku. Při tom pohledu se v chlapci něco zlomilo. Opravdu by mohl udat někoho, kdo nemá žádné špatné úmysly? "U-udělám cokoliv, jen to, prosím, nikomu neříkej..."

Nejistě k ní přistoupil a neohrabaně ji poplácal po rameni.

"No tak...neboj. Nechám vás být."

A najednou dívka vykouzlila na rtech takový úsměv, jaký si Matthew pamatoval ještě hodně dlouho poté.

---

"Vítejte zpátky, slečno," zazubil se Oliva, "Jaká byla cesta?"

Manon si uhladila kabát a dovolila si malý, téměř nezřetelný úsměv. Uplynuly tři týdny od její první cesty a také tři týdny, kdy naposledy zahlédla prince. Brala slovo krále vážně, a proto si hleděla jen a pouze své práce, ačkoliv měla časté pokušení se v lese zdržet déle, než by bylo potřeba. Jenže jí v hlavě stále zněla ona výhrůžka, která jí držela zkrátka. Ovšem dokonce jí, jak se zdálo, i zmizel důvod, aby pátrala po oněch útočnících, neboť od toho dne, kdy nechala na cestě ležet dvě probodnutá těla, nebyl zatím nikdo další napaden. Byla si jistá, že opět útočníky zastrašila, stejně jako tomu bylo poprvé. Jen čekala, kdy to celé znovu propukne.

"Obyčejná. Obešla jsem Druhé, Čtvrté i Páté království, jak mi bylo řečeno. Nic zvláštního se nestalo."

"Nejste unavená? To byla už třetí vícerázovka za sebou," starala se Karol, když si pročítala zápisy jejích cest.

"Jsem v pořádku. Je to přece má práce," ubezpečila ji Manon. Snažila se k nim nechovat tolik ledově, jako to obyčejně dělala, přestože jí to značně zmáhalo. Karol s Olivou se však zdáli být naprosto spokojeni a snad se dalo i říct, že si dívku z Arkancendu oblíbili. Často kolem ní vtipkovali, ačkoliv Manon své kamenné tváři nikdy nedovolila, aby se zasmála, ale alespoň se jí dařilo nemluvit tolik stroze. A to těm dvěma docela stačilo.

"Zítra vám dáme jen jednu jednorázovku do Dvojky, abyste si taky trochu odpočinula. Pochopte, blíží se zima, takže musíme trochu zabrat, jestli nechceme strádat hlady. Já vám řeknu, někdy závidím Trojce a Dvojce. Tam maj jídla, kolik potřebují, a nemusí se o nic strachovat," našpulila rty Karol.

"Zase nemají vodu," podotkla Manon.

"To jo, ale ta v zimě neuschne a teče dál," zabručela zrzka.

"Mohu tedy jít?"

"To se ví, uvidíme se zítra," kývl Oliva.

Blížil se večer a Manon by s chutí rovnou zalehla do postele. Ani ji tolik neunavovalo to časté cestování do sousedních království, jako spíše ty pohledy a šuškání lidí, kdykoliv šla kolem. V jejich očích byla stále podivně zajímavá a nevšední.