Cold Hearted

20.

Stála nehybně, ačkoliv si uvědomovala každičkou část svého těla. Oči upírala do země. Věděla, že je pozorují všichni v sále, a nelíbilo se jí to. Přála si, aby to měla brzy za sebou. Doufala, že to bude mít brzy za sebou. 

Celý králův proslov vnímala jen napůl ucha. Nepotřebovala slyšet, čeho všeho se dopustili. Sama to věděla docela dobře.

"Ty!"  Poprvé odlepila zrak od země a střetla se pohledem s rozlícenou královnou. "Tak to jsi ty!"

Nerozuměla, o čem to mluví. A pak si všimla provinilého Matta, stojícího za jejím ramenem. Ovládla se, aby po něm vzteky neskočila. To kvůli němu tu byli! Ale proč ta královna-

"Tak to ty jsi tak ovládala mého syna!"

---

"Ty a ta tvoje prostořeká pusa!" neudržela se Manon a prolomila to dlouhé ticho, které mezi nimi od posledního verdiktu panovalo. Sice se snažila zachovat si svou nepřístupnou tvář, ale zdálo se jí to minutu za minutou těžší. Cítila, jak jí ta kamenná maska pomalu praská. Měla vztek, byla zoufalá a to všechno dohromady se pomalu, ale jistě dralo na povrch a začalo si to vybírat svou daň. 

"Už jsem si myslel, že jsi se mnou přestala mluvit," pousmál se Matt a zastrčil si ruce do kapes.

"Přestala jsem s tebou mluvit už dávno," odvětila nazpátek. Musela zatnout obě pěsti, aby se jí do hlasu nevkradl vzteklý tón. Koutkem oka postřehla, jak Matt ublíženě zkřivil tvář. Opět pěsti povolila a dovolila si krátký povzdech. V její řeči to možná byla i omluva, ale to princ nemohl vědět. 

"Čas se vám krátí, víte to?" poznamenal hlas za nimi. Dívka se otočila a ledovým pohledem probodla všechny tři strážné, kteří dostali za úkol je hlídat v případě, že by se pokusili utéct. Jako by jim to snad bylo k něčemu platné. Nacházeli se v dostatečně mizerné situaci a útěkem by rozhodně nic nevyřešili.

"Děkujeme za objasnění," odsekla chladně a se zadostiučiněním pozorovala, jak se všichni ti na pohled statní muži zachvěli. Když byla rozčilená, šel z ní ještě větší strach než obyčejně. "Takže, Matte," obrátila se zpět k princi, "co budeme dělat?"

Matt na ni chvíli mlčky hleděl. Proti jejímu děsivému pohledu byl imunní, vlastně by se na její tvář mohl dívat klidně celý den, i kdyby ho stokrát zabíjela očima. Jemu by to nevadilo.

"Měli bychom si promluvit s rodinou Jamese Sathory, něco si o něm zjistit," navrhl věcně. Když Manon nic neříkala, obrátil se na strážné. "Víte, kde bydlí?"

Muži se po sobě váhavě podívali. Nebyli si jistí, jestli mohou do jejich vyšetřování zasahovat, zvlášť když se ta dívka tvářila, jako by je chtěla uškrtit.

"Blízko kovárny. Zavedeme vás tam," odpověděl jeden z nich, Nick. Manon se ulevilo, že byl jeden z pověřených strážných. Zdál se být rozumný, a hlavně nápomocný.

Do téhle chvíle stáli nerozhodně před hradní bránou. Nyní šel Nick v čele a jeho kolegové dýchali odsouzencům na krky. Manon tohle až příliš připomínalo Arkancend, dokonce ještě víc, když si uvědomila, kolik přes noc zničehonic napadalo sněhu. Ačkoliv s Arkancendem se to nedalo srovnávat. Tam, když je nutili běhat po nádvoří, se Manon bořila po pás do závějí a jediné, co ji v tu chvíli alespoň trochu hřálo, byly horké obláčky dechu, které z úst vypouštěli jejich dozorci, když je burcovali k většímu výkonu. Myslela si, že to nepřežije. 

Tak moc se té vzpomínce oddala, že zapomněla, kde je, a silně sebou cukla, když se ozval jeden ze strážných za jejími zády.

"Tady," bradou ukázal na menší domek s kamennou omítkou a dřevěnou střechou s komínem, z něhož se linul šedý dým. Dívka tomu však nevěnovala přílišnou pozornost. Mnohem více ji zaměstnávalo těkání očima kolem sebe, aby se ujistila, že je opravdu jen v Pátém království, kde je jen obviněná z vraždy.